Posádka Turkish se o nás stará výborně a my se cpeme druhou večeří. Oba volíme tu lehčí variantu a tedy rybu. Večeře je skvělá, což se ale nedá zrovna říct o místu na nohy, které máme. Chvilku se mezi sebou proplétáme jako háďata a ve chvíli, kdy konečně nacházíme tu správnou pozici, alias puzzle, zavíráme oko.

Během letu se ještě několikrát propleteme do jiného tvaru a přerušovaně spíme nespíme. Mě to jde o poznání lépe než Ivče, která vypadá dvě hodinky před přistáním docela hotově. Ani snídaně do ní nepadá, takže většinu sním já.

Do Istanbulu přilétáme s půlhodinovým předstihem. Hledáme si tak místo k sezení, kde budeme moct ještě trochu odpočívat. Postupně se přesunujeme do gatu. Nic moc se tu neděje, jen nás rozčilují turecké hajzlbáby, které udržují zavřené tři ze čtyř záchodů. Běháme tak po celém letišti, abychom si ulevili. Ivča v jednu chvíli už vypadala, že svůj záchod našla, ale zjistila, že tam chybí klika. Vítejte v Evropě J

Na dalším letu máme sedadla u exitu, takže spoustu místa na nohy. Dáváme si druhou snídani, kterou už Ivča do sebe hází s chutí. Na chvíli zavíráme oko, ale výhled na Prahu včetně našeho bydliště si ještě před přistáním stíháme vychutnat. Přesně v devět hodin už přistáváme. Na letišti rádi vidíme naše spoluobčany, jen jim nějak chybí energie a postrádají úsměvy. Tak uvidíme, jak se aklimatizujeme nejen na počasí, ale jedno je jisté, neustále usměvaví Filipínci nám budou chybět.