Ráno jsme vzhůru, ještě než zazvoní budíček, tak se oba převalujeme a zkoušíme, zda se vejdem na jednolůžko. Postel je pohodlná, trvá nám, než se z ní vykopeme. Po osmé jdem na snídani a domlouváme dopolední plán. Máme zbytečně moc pesos (původně byly určené na výlety), tak je půjdem roztočit do místního obchoďáku. Je cca 15 minut chůze od hotýlku.

Krosnu i batoh máme zbalený, vyrážíme. Hotýlek máme cca 500 metrů od hlavní a procházíme docela klidnou ulicí, za to hlavní silnice stojí za to. Všudypřítomný provoz, troubení, zácpy, špína na chodnících. Jako chodník tu někdy funguje i krajnice. Musíme absolvovat dva přechody. Poslušně čekáme na zelenou, ale stejně když na nás svítí zelený panáček, musíme se autům vyhýbat. Prostě divočína.

V obchoďáku jsme chvíli před otvíračkou, v deset, a už tu vidíme natěšené Filipínce lačných po nákupech. Vcházíme dovnitř. Usměvaví zaměstnanci nás vítají a přejí hezký den. Nákupák má pět pater. Máme hoďku, tak si rozdělujem rajóny. Já jdu do dámského, Tom pánského. Ani jeden však nic neulovíme. Ač nejsme ani jeden nijak vyčnívající Evropan, tady na nás nic nemají. Já mám na jejich poměry dlouhé ruce, široké boky, Tom zas dlouhý tělo. A ceny jsou jak v Čechách.

Když už si myslíme, že většinu krámů jsme prošli, objevíme vedlejší uličku, která nás zavede ještě do většího nákupního ráje. Ani tady však nepochodíme, tak utrácíme deset českých korun za americkou koblihu.

Zpátky jsme ve čtvrt na dvanáct, já už se trochu ošívám s časem. Mám obavy, abychom se nezasekli v zácpě. Na Tomovi není vidět ani kapička nervozity. Objednává nám taxík na půl, my si tak oba stačíme dát ještě rychlou spršku a čerství nastupujem do taxíku.

Jedeme přibližně 45 minut a koukáme z okýnka. Ve velkém městě je vidět, jaké jsou rozdíly mezi movitějšími a chudými obyvateli. Chudoba je všudypřítomná i přes to, že kolem silnice vidíme nové obchoďáky, hotely. Je nám z toho smutno, o to víc, když si nás na křižovatce vyhlídne jeden chlapec a ťuká na okýnko o drobné.

Vystupujeme na mezinárodním letišti. Kontrolujeme let a já říkám Tomovi, že tady nemá logo Air Asia. Od zaměstnanců dostáváme protichůdné informace, zda se máme odbavit na domestic či international flight. Rozhodnem se to vyřešit po svém a jdem se podívat do domácích odletů. Je to od sebe dvě minuty chůze. Tam má pobočku Air Asia, informuju se a zjišťuji, že ač letíme do Malajsie check-in je zde.

Dáme si oběd, Tom jde směnit pesos (trátíme asi dvě stovky českých) a jdem se odbavit. Uuuu, tady je fronta, tak na hodku. Po chvíli mrkám na Toma, že máme on-line check-in, jestli nezkusíme vedlejší přepážku. Je to OK, máme dobrou půlhoďku navíc. Projdeme přes imigrační do odletové haly. Zjistíme, že nám změnili gate, ale je co by kamenem dohodil, tak hledáme, kde utratíme poslední drobné pesos. Kupujem kafe, koláček a pivo a jdem čekat.

Nabíráme zpoždění a opět se u nás objevují stresy a zaděláváme si na šedivý vlas. Večer máme přelet na Langkawi. Doufáme, že ho stihnem. Z Cebu odlétáme s půlhodinovým mankem.

Po půl hodince letu nám donesou předobjednané jídlo, a tak si oba pochutnáváme na teplém obídku.  Cestu si zkracujeme psaním deníčku a průběžným spánkem. Kontrolujeme čas a doufáme, že zpoždění ukrajujeme. Moc to však nevypadá, a tak promýšlíme a debatujeme o náhradním plánu. Chvíli před přistáním si s námi pohrají turbulence a tak místo povídání usilovně mlčíme.

Přistáváme ve čtvrt na sedm, dvě hodinky do odletu. Rychlou chůzí jsme za pět minut u imigrační přepážky a za dalších pět minut už čekáme na krosnu. Nervozitu vystřídal relativní klid, ten se však pomalu vytrácel, když krosna ne a ne přijet. Po usilovném vyhlížení přijela za dvacet minut. Bereme ji na záda, běžíme o patro výš k odbavení. V naivitě, že budem za chvíli hotovi, vstupujeme do odletové haly. Máme k dispozici asi patnáct přepážek, ale u každé je fronta dlouhá jak v Albertu ve čtyři odpoledne.

Do jedné si stoupáme a čekáme, je sedm hodin. Tom odběhne do Mekáče pro hambáče a já pomalu chytám amok. Fronta se ne a ne pohnout pět minut, dědula se rozhod slečnu za přepážkou snad balit či co. Tom se vrací a diví se, že se fronta nepohla. Zkouší oslovit nahaněčku z Air Asii, a ta mu ukazujeme na přepážku s placenou odbavovací službou. Jelikož máme chvíli do odletu, měli by nás odbavit zdarma. Tom si tam jde stoupnout, před ním je však paní s arzenálem krabic, ale chvíli před půl už v ruce držíme palubní letenky a poslední kapka stresu dopadla na zem a my jdem v klidu do gatu.

Zabere nám to asi dvacet minut, ale teď už není kam spěchat. Vylítáme na čas. Venku prší. Vzlet je v pohodě. Pak ale prolítáváme mraky a ty si s námi chvíli pohrají. Pak už je vše ok, a my se s Tomem těšíme na náš hotýlek.

Na letišti bereme taxíka a ve třičtvrtě na jedenáct už stojíme na recepci T-star. Milé recepční už nás vyhlížely a předávají nám klíčky od pokoje. Nemáme u sebe dost ringitů, tak zálohu na klíč platíme eurama a ubytování pouze na jednu noc. Zbytek doplatíme zítra.

Pokoj už známe z minula, jsme pouze o dva pokoje dál v zadní části. Dáváme si spršku a uleháme s dobrým pocitem, že jsme všechny přesuny dnes zvládli a my si tak zítra můžeme užívat na ostrově.

Noční Cebu City

Denní Cebu City