Už od rána víme, že dnešek nebude takový, jak jsme si ho plánovali. Monzun pořád zuří a uklidnit se má zítra odpoledne (po našem odletu). Hned ráno voláme do přístavu, kde patřičná osoba moc anglicky neumí. Tedy umí jen ohranou písničku a to odjezdové časy lodí. Soudím, že když v jeho dlouhém proslovu časů nezaznělo slovo „gale“ nebo „canceled“, tak asi lodě jezdí. Pro jistotu poprosíme ještě recepční, aby situaci ověřila.
Zatím jdeme snídat na terasu a dojídáme zbytky, příjemné zbytky – mango a vodní meloun. Ten ani nedojídáme, tak celou jeho polovinu dáváme Kanaďanům, kterým se dárek líbí. Recepční stále nic neví, tak si jdeme do pokoje najít ubytování v Cebu City. Voláme do prvního, které nás zaujalo, a hned nám rezervaci potvrzují.
Recepční říká, že loď v 9:20 jede a další v 11:40 také. O pozdějších lodích se rozhodne později. V 9:20 už nestíháme, ale neleníme a jdeme chytit tricykl. Ten nás uprděným tempem veze do přístavu, kde nás vyhazuje asi v 10 hodin, pohoda.
Pohoda končí ve chvíli, kdy vidíme velké fronty na lístky. My si je musíme také vystát, protože je třeba lístek přebookovat na dnešek. Ve frontě stojíme přes hodinu a jsme trochu netrpěliví. Vidíme, že loď v 8:20 zrušili kvůli malému tajfunku. Také zjišťujeme, že zrušili loď v 9:20, ale vypadá to, že v 11:40 loď pojede.
Když už jsme konečně na řadě, tak je možné získat pouze lístky na loď ve 14:00, protože do aktuálního odjezdu musejí nacpat pasažéry ze dvou zrušených lodí. Bereme všemi deseti a doufáme, že loď s námi odjede, protože ta aktuální nabírá čím dál větší zpoždění. Kdybychom odjezd nechali opravdu na zítra a situace by vypadala takhle, tak bychom letadlo nestihli, což by bylo trochu dramatický, hlavně finančně, protože původní cena letu je už na pětinásobku.
Využíváme čas a jdeme na oběd. Pak už sedíme před přístavem a v jednu se odbavujeme. Lidí je tu pořád hodně, ale představa velkého tajfunu, který zde byl v prosinci a uvěznil v přístavu tisíce lidí, je děsivá. Ještě se to těm chudákům stalo těsně před Vánoci, tudíž ceny letů nebyly pětinásobné, ale ještě úplně někde jinde. V přístavu pozorujeme cvrkot a v půl už nasedáme.
Máme lístky nahoru na palubu. Jednak byly levnější, ale také víme, co je si připlatit za klimatizaci, která je tak cool, že pocitově se prostředí podobá počasí, které nyní panuje v Čechách. Na palubě nás milý Filipínec usazuje na naše sedadla a když vidí, že se tam nevejdu, ani kdyby mi zkrátili nohy, tak nás posílá na sedadla v zadní části lodi, které svým místem na nohy působí jako bussines class. V bussines class ale neprší, tady na nás prší, tak raději stojíme.
Během našeho výletu zjišťujeme, že z té mezinárodní komunity, kterou potkáváme, jsou největší zmatkaři Korejci, Číňani a Japonci. Cestují ve skupinkách, a pokud dojde na situaci, kdy je potřeba trochu organizace, tak začnou na sebe jeden přes druhého hulákat a vyvolávají nejen mezi sebou zmatek. Zajímalo by mě, kolik dopravních prostředků už muselo být kvůli takovým zmatkařům opožděno. Na této lodi se třeba ukázali tak, že vyžadovali přesně číslo svého sedadla, přestože z důvodu velkého množství lidí, usazovala posádka lidi v pořadí, v jakém přišli. Skupinka dokázala k sobě svým chaosem k sobě přivolat celou posádku, aby situaci uklidnila. Výhoda je, že skupinky nejsou agresivní, jsou jen neorganizovaní.
Když loď vyrazí, tak už na naše sedadla neprší a my se uvelebujeme. Na první pohled vidím, jak se Ivče ulevuje, dokonce mě v půlce plavby začíná i zlobit a pošťuchovat, což už dva dny nedělala, jak se monzunu bála. Plavba je pohodová, vlny jsou tak metrové, což na tak velké lodi není skoro znát.
V Cebu City bereme krosnu a jdeme se podívat mimo přístav, zda chytneme taxíka nebo se přesuneme místní dopravou. První nám nabízí odvoz tricyklista, který oproti jiným má nevýhodu, protože místo motorky má kolo. Musel by chudák absolvovat 4 kiláky s námi a baťohy (blížíme se dvou stům kilům). Pobavil nás, ale s díky odmítáme. Zkoušíme to ze zvědavosti dopravou, kdy zastavujeme první „bus“ a říkáme mu čtvrť, kam jedeme. Odmítá nás. Takhle to tu nefunguje, každý „bus“ má na sobě číslo „linky“, která je značena abecedně a číselně.
Milá paní nám radí, že máme chytit linku 17B a ukazuje, kde jezdí. Než linka přijede, tak okolo nás žebrají děti (včetně nemluvněte), kteří chtějí pochovat. Vypadalo to, že mají něco za lubem a my vnímáme fakt, že jsme letos vlastně v první destinaci, kde je větší chudoba. Naštěstí nám linka přijíždí a my usedáme k místňákům na lavice, které jsou proti sobě. Bus se začíná plnit a tam, kam by se na první pohled vešlo tak dvanáct lidí, tak je nás tu ke třiceti. Lidi jsou povětšinou usměvaví, tak jako všude tady na Filipínách a asi se jim líbí, že s nimi cestují bílí čumáci. Cestou vidím jezdit linky s písmeny z hloubi abecedy a velkými čísly a je jich tady opravdu milion.
Za cestu platíme dohromady 7 Kč a loučíme se. Hotel máme kousíček a pán nás ubytovává namísto v pokoji s velkou posteli v „dorm roomu“, kde jsou palandy. Ujišťuje nás, že pokoj máme pro sebe a my mu přikyvujeme ve chvíli, kdy říká, že je o 300 pesos levnější a obsahuje snídani. V noci si lehne na ty postele, kde budeme mít alespoň hlavu u sebe.
Po spršce vyrážíme ven. Je to tu docela divočina, ale viděli jsme ještě divočejší města. Jsou před námi dva příjemné úkoly, najíst se a dát si někde masáž nohou. Masáže jsou tu superlevné, za hodinu si v pěkných podnicích účtují 100 Kč. My si však dáváme půlhodinovou masáž nohou, protože se na celotělovou necítíme. Po masáži nacházíme pěkný podnik se seafood, kde se dnes rozšupujeme a dáváme si grilovanou Lapu Lapu, mušle, zeleninu, rýži a velkou grilovanou oliheň, kterou Ivča vyžaduje čím dál tím víc, skoro bych řekl, že se na ní těší vždy víc, než na jakékoliv jiné jídlo.
Dnes jsme na deníček unavení a tak relaxujeme v hale hotelu a jsme rádi, že nás loď přeplavila. Na velké velrybí žraloky se budeme muset podívat jindy. Mě to trošku mrzí a Ivča říká, že jí taky, přestože mám pocit, že si stále nemyslí, že ty mackové jsou vlastně vegetariáni.
Náš pan tricyklista
Ujíždíme monzunu
Takhle jsme naštěstí neskončili 