Ranní dohoda zní, že já jedu na trh a Ivča připraví snídani. Nakopávám náš pekelný stroj, který cestou na trh začíná vydávat ještě divnější zvuky než včera. Jako běloch na trhu jsem opět středem pozornosti a možná i proto, že národní sport je zde basket a Filipíncům se líbí moje výška. Jeden mi dokonce říká, že musím mít minimálně šest stop.

Na trhu už na mě mává pán ze včera, se kterým jsme domlouvali, že ráno přijedeme pro olihně. Smutně mi oznamuje, že olihně nejsou. Je to sympaťák, kupuju u něho jednoho skoro kilového tuňáka a pán mi ho šmahem vykuchá. Trvalo mu to tak dvacet vteřin, děkuju, mě by to trvalo dvacet minut. Objevuji na trhu i olihně, ale jsou hodně malé, přesto jich deset beru. Pak kupuju ještě tak padesát menších krevet. A ceny? Tuňák 50 Kč, olihně 15 Kč a krevety 35 Kč. Běžím ještě pro lilek a rýži.

Ivču prozváním a mířím si to zpět. Na terase se už na stole vyjímá mango, mandarinky a banány. Čas nám ovšem pokročil a už je skoro deset hodin. Za další půl hoďku už sedíme na motorce a míříme si to směrem ke včelí farmě. Přestože víme, kde farma přibližně je, tak jí mineme, což zjišťujeme za dalších tak osm kiláčků. Otočka a zpět.

Na farmě nám o chvíli utekla komentovaná prohlídka. Co se dá dělat, jdem na zmrzku, která je zde jedinečná, alespoň podle Ivči svítících očí. Zmrzku tu dělají z lokálních surovin a příchutěmi charakteru mango, jackfruit, kokos až po durian (fuj, ten raději nezkoušíme). Čekáme na další prohlídku a nic se neděje. Jeden z pracovníků nám říká, že další prohlídka už vyrazila. Sakra, sedíme tu a nikoho jsme neviděli. Další je až ve dvanáct, OK, z přilehlého obchůdku pozorujeme, aby nám nic neuteklo. A ejhle, na čas se tu nehledí, prohlídka vyráží za deset dvanáct. Trošku naštvaní se rychle ke skupince vetřeme.

Farma je to krásná, nicméně prohlídka nás nějak nenadchla. Kupujem pár produktů v obchodě a vyrážíme vstříc nártounkům. Cestou nakrmíme náš hladový vrak, který opravdu vydává za jízdy divné zvuky, až máme podezření, zda mu neteče nádrž. Do Phillipine Tarsier Sanctuary dorážíme po půl hoďce a průvodkyně nás vede za mrňouskama. Ptáme se jí, kolik jich je dnes k vidění a ona odpovídá, že čtyři. Funguje to tak, že každé ráno pečlivě hledají, kde nártounci spí a které můžou vidět turisté. Zvířátka si hledají místa spíš níže, aby na ně přes den nepražilo sluníčko, někdy je prý najdou chrnět i na zemi.

Nám se opět prťouskové líbí a je pravda, že každý sebevíc drsnější turista při pohledu na ně úplně vyměkne. Dva nártounky jsme přistihli v říši snů a zbylé dva kousky napůl probuzený. Asi kontrolovali situaci a občas vykulili oči. Tohle místo se nám líbilo více, než to v sobotu, bylo klidnější, dál od silnice a připomínalo opravdu přirozené prostředí. Bohužel jsme se dozvěděli, že do roku 2020 má celosvětově populace těchto zvířátek šanci na přežití pouze 20 procent.

Pokračujeme do Tagbilaranu do obchoďáku. Ale co se to na obloze ukazuje, velký černý mrak, ten jsme dlouho neviděli. Zkoušíme mu ujet a já při jízdě cítím, že do zatáček se naše motorka chová nějak zvláštně, podobně tak, jako by bylo píchnuté přední kolo – bylo úplně prázdné. S černým mrakem skoro nad hlavou jedem dál, až dorazíme do obchoďáku, kam když vkročíme, tak začne průtrž mračen.

Fajn, jdeme nakupovat. Ivča zkouší nějaké kalhoty, tričko a šaty, nicméně nic jí nevyhovuje, tak módy necháváme. Hlad je mocnější a tak do sebe soukáme nudle, vepřové a seafood v obchoďáku, i tak to bylo skvělé. Po jídle měníme nějaké eura ve směnárně, protože kurz je nejlepší, co jsme zde viděli. Následuje nákup pití a pár mlsek v supermarketu. A vida, déšť je pryč a silnice jsou suché, takže skáčeme na náš píchlý vrak a jedeme do přístavu koupit lístky na zpáteční cestu do Cebu City.

Silnice v Tagbilaranu jsou opět divočina a my lokty nelokty se probojovávámě k přístavu. Tak kilák před přístavem cítíme smrad a z přední gumy lítají nějaké cucky. Zastavujeme a Ivča na mě volá, hele zastavili jsme přímo u opravny motorek. Jaká to náhoda, že vedle opravny motorek je i prodejna pneumatik a duší.

Filipínci jsou skvělí, nesnaží se nás nijak natáhnout a v naprosté většině se opravdu starají. Za 60 Kč kupujeme novou duši a za 20 Kč nám ji v servisu vymění. My na opravu nečekáme a vydáváme se koupit lístky do přístavu, což se nám daří a kupujeme tikety na 28. Ledna v 8:20. Je zajímavé, že když si neseme v ruce helmy, tak nám nikdo nenabízí odvoz. V opačném případě slyšíme nabídku k odvozu několikrát do minuty.

V servisu jsou skvělí, za půl hoďky máme už vše opraveno a doplácíme ještě 7 Kč za výměnu protekoru, který údajně defekt způsobil. Vymotáváme se z města a Ivča se na dalších 15 kiláčků ujímá řídítek. Jde jí to dobře a já můžu pozorovat okolí, které je pro nás Evropany opravdu zajímavé. Podél silnice běhají slepice s kuřátky, kočky, psy, kozy a občas i prase (viděl jsem i jedno tlusté obrovské, které bylo rádo, že stálo).

Vracíme motorku a neleníme, chceme proplatit duši a protektor (na práci jsme si paragon nebrali). Daří se nám, ale jako vždy na Filipínách je problém s malými bankovkami. Kdykoliv platíme, snad nikdo nemá nazpátek menší bankovky, je to občas takový problém, že je nutné běhat po okolních obchodech a shánět, kdo má na rozměnění.

Do hotelu docházíme okolo šesté a po spršce se jde vařit. Tuňáka filetujeme a vše ostatní se nám daří pomalu ale jistě připravit. Faktem je, že večeře nebyla tak výjimečná jako v Port Bartonu, ale i tak to bylo dobré.

Večer relaxujeme opět na velké terase a posloucháme americké vypalovačky z protějšího baru (tentokrát z úst jednoho a pak dvou zpěváků) a u toho jak jinak než, že píšeme deníček. Máme ovšem jednu návštěvu a to kluka, se kterým jsme domlouvali výlet na žraloky. Kluk je rád, že nás našel a oznamuje, že zítra není možné na žraloky jet, protože jsou velké vlny. Utvrzuje nás, že další den to bude v pohodě. Na zítřek nabízí možnost jet na blízký ostrůvek šnorchlovat s želvami (víme, že tam jsou) a žraloky tak o den posunout. Co nám zbývá, plácáme si. Ivča jde ověřit situaci s počasím na recepci a prý se blíží monzuny. Tak uvidíme, zda uvidíme nebo neuvidíme žraloky a zda se vůbec dostaneme do Cebu, bude to ještě adrenalin.

Která je královna? Přeci ta největší

Mazlík

Ivča domlouvá opravu motorky!