Budíček nás opět tahá před osmou z postele, jsme však lenoši a ještě hnípeme. Bohužel hotýlek nenabízí snídani a my si ještě budem muset počkat na něco k snědku. Běžím na recepci poptat půjčení skůtra a vše dopadá dobře a přebírám klíčky a dvě helmy. Nemáme úplné představy o našem stráveném času na Boholu, ale na dnešní den hrubý plán máme, i když to chce ještě doplánovat, kde se určitá místa k navštívení nacházejí. Jak to ale udělat, když hotelu ráno nefungovala elektrika, takže nejen že nejde wi-fi, nefunguje ani klimoška a ještě k tomu nám nesplachuje záchod. Jaká to pohroma po ránu J

Elektrika za chvíli naskočila a záchod nám opravili, jen pro doplnění. My už ale skáčeme na skůtra a jedeme k Alona Beach podívat se jak vypadá místní epicentrum a také se najíst. Po chvíli bádání nacházíme restauračku, kde Ivča objednává klasickou kontinentální snídani a já snídani filipínskou (vejce, ryba, rýže, ovoce a kafe). S wi-fi máme smůlu, tady taky vypadla elektřina. Hrubý plán máme, zbytek tedy dořešíme po cestě.

Po dvaceti minutách opouštíme ostrov Panglao a po mostě jsme hned na Boholu. Pokračujeme dále až do města Loboc, kde se nachází nejstarší kostel ze Španělské kolonizace z 16 století. Také je zde možnost nasednout na výletní loď a užít si výlet s obědem po místní řece. Z referencí však víme, že je to ztráta času a my Loboc máme spíše jako průjezdní bod směrem k nártounům.

Nártouni jsou nejmenší primáti na světě a jsou specifické pro tento ostrov. Jedná se o ohrožený druh a dle průvodce Lonely Planet se pár aktivních českých občanů prosadilo o to, aby nártouni nebyli uměle chováni (často v klecích), ale chováni ve svém přirozeném prostředí. Na Boholu jsou tak nyní dvě místa, kde lze tyto zvířátka spatřit v jejich přirozeném prostředí. Tato noční opička se vejde do dlaně ruky, ale je to i pěkně mrštný tvoreček, dokáže z místa vyskočit do výšky pěti metrů.

Do Tarsier Conservation Area, kde nártouni žijí, přijíždíme asi po čtvrthodině jízdy z Lobocu. V pralesním prostředí je chodníček, kde lze občas spatřit pracovníka parku. Každý pracovník značí to, že je v blízkosti nártoun. Pracovník tak hlídá, aby se jej návštěvník nedotýkal a nijak jej neohrožoval. Nártounci povětšinou spějí, ale občas vidíme některého z nich valit jejich obrovská kukadla. Jsme z nich s Ivčou naměkko, jsou to opravdu malí a na pohled křehký tvorečkové.

Pokračujeme dál a dojíždíme do městečka Bilar, kde se má nacházet motýlí farma. Farmu nevidíme a navštěvujeme místní trh, kde kupujeme banány. Vidíme i jídelnu a já se ptám Ivči, zda na to má žaludek. Kýve, že ano. Nejde o to, že by jídla v těchto „jídelnách“ vypadala špatně, naopak. Jde spíš o to, že jídelny jsou pro místňáky a turisté do nich zavítají jen vzácně. Osobně si myslím, že jídlo v těchto podnicích je kvalitnější, protože ho vaří s láskou nějaká mamča, co musí obstát u místních obyvatel, co takové podniky navštěvují. Vše projde varem, tak se snad Evropský žaludek nemusí obávat. Dáváme si dvě filé z ryby, zeleninu, nudle, rýži a k tomu dvě koly, za což platíme v přepočtu 50 korun. Paní z podniku vypadá spokojeně, když jí říkáme, že nám chutnalo.

Po chvíli nacházíme i Butterfly Conversation Centre. Po zaplacení symbolického vstupného se nás ujímá holčina, která nás provádí od housenek motýlů, kukel a následně celých exemplářů, vše samozřejmě v živé podobě. Trávíme zde tak půl hodinky a líbí se nám hlavně přírodní prostředí.

Pokračujeme k Chocolate Hills, což je hlavní dominanta Boholu. Jedná se o stovky stejnoměrných kopečků, které v suchém období připomínají čokoládové kopečky. Nyní jsou však krásně zelené. Dorážíme k vyhlídce, z které je vidět největší koncentrace těchto kopečků.

Když už jsme se pokochali, tak se ještě účastníme dětských tanců a zpěvů. Prťata jsou kouzelní a my se tu tak na čtvrt hodinky příjemně zastavujeme. Skútru se nyní ujímá Ivča a řídí směrem zpět. Po půl hoďce jí to už nebaví, prý, že mám dlouhé nohy a ona když zatáčí, tak o ně rukama drhne. Bereme benzín a řízení se ujímám já, ani mi to tak nevadí, namísto 40 jedeme 80 km/h a jsme tak brzo v Tagbiliranu, kde se chceme podívat.

Město je pěkně rušné a řízení motorky je zde boj asi jako ve většině asijských měst. Propletli jsme se až k místnímu obchodnímu domu, kde chceme nakoupit nějaké zásoby (hlavně pití). Obchoďák však má i restauraci, kde po nákupu usedáme.

Objednali jsme polévku z Lapu Lapu, grilovanou rybu a zeleninové chopsey pro dva. Tady asi nezhubneme, nálož je to hrozná, nicméně výborná. Po posledním soustu odfukujeme, platíme a jedeme zpět do hotelu, který je tak 20 km. Na mostě směr Panglao je neskutečná kolona a s motorkou se probojováváme mezi auty a jinými motorkami. Ivča je z toho všeho trochu poplašená. Kolonu projíždíme a pak cesta už odsýpá v pohodě.

Na hotelu nám zítra končí ubytování a my stále nemáme alternativu. Prodlužovat se nám to tu nechce (ani nevíme, zda je to možné, sezóna je zde opravdu nabitá) a tak hledáme jiné ubytování. Obvoláváme vytipované možnosti a jedna volba se nám daří zamluvit na další 4 dny. Dle hodnocení paráda, ale zdá se nám to nějaké levné, tak uvidíme, co nás zítra čeká.

Malý nártounek

Naše první společná

Chocolate hills

Vysmátá Ivča s větrem o závod