Vstáváme na pohodu. Odvoz na letiště máme domluvený s naším domácím, takže se nemusíme nikam hnát. Kolem osmé vstáváme, dobalujeme bágly a snídáme opět zdravě mango a banány. Od Tobyho jsme si přivezli celý kokos, tak místo čaje máme dnes čerstvé kokosové mléko.

V devět na nás domácí mává vedle nastartované dodávky. Platíme ubytko, loučíme se a nasedáme. Dodávku máme celou pro sebe. Původně jsme mysleli, že řídit bude domácí, ale jedeme s jeho tchánem.

Jsme mile překvapeni, že vyrážíme na čas a nikde nezastavujeme. Během chvíle opouštíme Port Barton a vjíždíme na nezpevněnou cestu. Dodávka má již trochu opotřebované tlumiče, takže cítíme každou díru. Naštěstí jich není tolik.

Cesta je suchá, řidič kliďas, takže si v pohodě  můžu vychutnávat výhledy po krajině. Od pralesa, po rýžová políčka, domácí obydlí i hromadu kamenů a i sráz uměle vytvořený nad námi, aby tu v budoucnu mohla být asfaltka a zvýšil se tak turismus v městečku.

Během čtyřicetipěti minut jsme v Roxasu, křižovatce, kde odbočíme doprava a už si to po silnici šinem další dvě hodiny. Když máme zhruba hodinu do cíle, oba s Tomem přemýšlíme, zda se nám chce ukrutně na záchod či to vydržíme. Jako by nám řidič rozuměl, zastavuje u krajnice a názorně nám předvádí, proč tak učinil J

Vjíždíme do Puerta a je tu menší zácpa. Máme však vela času a tak se nestresujem. Pán nás vyhazuje u odletové haly, rozloučí se a mizí v dáli. My jdem do odletovky, zkontrolovat let a nechat si vytisknout boarding pasy. Máme necelé tři hodinky do odbavení, vyrážíme na oběd.

Ptám se Toma, zda má u sebe foťák. Tom vypadá, že nechápe můj vtípek a tvrdí, že ho přece mám u sebe. I když jsme z vedra spocení, teď už na nás nezůstalo nic suchého… Předpokládáme, že řidič tady někoho vyzvedává, proč by sem s námi jel na otočku. Letištní parkoviště je malé, tak se Tom po autě běží rozhlédnout. Po chvíli se vrací a já vidím, že telefonuje. Volá s naší domácí a ta nás uklidňuje, že řidič je její tatínek a že je někde poblíž. Po deseti minutách přešlapování, vidíme pána s naším foťákem v ruce a tolik díků během deseti sekund snad ještě neslyšel.

V Asii to vypadá, že je všechno blízko. Jen pár metrů od letiště, cca 100 metrů je hned restauračka. Zapadáme tam a dáváme si rybu s rýží. Snažíme se připojit na net, abychom si mohli zamluvit ubytování. Včera se nám nezadařilo. Net však moc nejede. Ze včerejška máme v merku jeden hotýlek. Již jsme jim psali sms (na volání tu moc nejsou), ale nedostalo se nám odpovědi. Tom to bere do svých rukou a volá jim. Dostáváme nabídku, kterou rozmýšlíme.

Nic cenově výhodnějšího jsme neobjevili, potvrzujeme tedy sms rezervaci. Než si oddychnu, že máme dnes kam složit hlavu, vyměníme si pár zmatených zpráv. Na letišti musíme zaplatit domácí odletovou taxu, odbavit zavazadlo a pak jen čekat, zda náš let poletí na čas. Filipíny jsou pověstné tím, že vylétnout na čas je zázrak.

Opravdu s malým zpožděním vzlétáme a jsme mile překvapeni. Let trvá asi hodinu. Baťoh máme na pásu během chvíle, a tak si říkáme, že bychom mohli stihnout lodní spoj na Bohol v půl sedmé (máme cca 50 min). Z průvodce víme, že výhodné je vzít „bílé taxi“ kousek od příletové haly. Činíme tak. Nástupní taxa je 40 pesos a za každých ujetých 300 metrů 3,5 pesos. Máme spočítáno, že by nás cesta do přístavu měla vyjít kolem dvou stovek pesos.

Řidič je upovídaný, bohužel má huhlavou angličtinu a tak si ze začátku myslíme, že nás chce natáhnout. Což se po chvíli vysvětlí. Ve městě je zácpa, takže chvíli stojíme, jedeme, stojíme, popojíždíme, až nakonec do přístavu dorazíme za tmy.

Celkem tady mají čtyři přístavy. My potřebujeme čtvrtý, kde máme vyhlédnuté spoje. Zaměstnanec přístavu taxikáři sděluje, že čtyřka je v rekonstrukci a my musíme na jedničku. Ok, čas kvapí. Popojíždíme krokem mezi přístavy a za pět minut jsme na jedničce. Tady se dozvídáme, že naše vybraná společnost plavby neorganizuje a zbývají pouze dvě. První, která odjíždí za minutu je vyprodaná a druhá s odjezdem za hodinu má už jen business class. Tlačím na Tomíka, ať si to dlouho nerozmýšlí a lístky berem. Představa, že dnes neodjedem, mne štve.

Připlácíme si na každého stopade českých a lístky z ruky už nedáme. Přecházíme silnici, a jsme v odbavovací hale. Tom ještě shání něco k snědku, bohužel už je otevřen pouze jeden stánek s předraženým pikadorem. Nedá se nic dělat.

Je jedno jestli se po Filipínách pohybujem letadlem či lodí, všude se platí odjezdová daň. Vysolíme tady další prašule, abychom mohli projít do další haly, kde nám zavadla skenují, jak na letišti. V ruce však držíme náš pikador, tak chtě nechtě do sebe ten párek dostanem během minuty. A to jsme se těšili, jak si ho v klidu vychutnáme.

Po kontrole zavazadla nás nasměrují k přepážce, kde si vybereme sedadla, no spíš nám je přidělí, protože do pár míst je vše rozebráno. Zváží nám krosnu a s úsměvem nás oberou o další pesos. Očekáváme tedy, že se v business class bude podávat kaviár a šampaňské.

U brány čtyři čekáme na otevření dveří, to přichází kolem půl osmé. Usazujeme se, a koukáme jak z jara, co že je ta vyšší třída. Asi to, že jsme v prvním patře. Cesta má trvat dvě hoďky, tak já si krátím čas psaním deníčku a Tom studuje průvodce.

V deset večer jsme konečně v Tagbiliranu a do hotelu už to máme jen půl hoďky tricyklem. Hned jak vyjdem z přístaviště, odchytávají si nás řidiči. Nabídka je 350 pesos, Tom se snaží srazit na dvěstě, protože ví, že si říkají přehnaně moc. Neuspějem, tak popojdem o trochu dál, za bránu a tam jsou další mlsní kocouři. U třetího se obchod podaří a my už sedíme napačkaní v tricyklu. Řidič je tak hodný, že nám zastaví ještě u místní sámošky a kupujem nějaký pití. Řidič trochu bloudí, nám nefunguje gps na mobilu, tak jsme zvědaví, kam nás zaveze. Kousek od cíle se ptá místních a ti nás odnavygují správně. V jedenáct přebíráme pokoj a spokojeně odhodíme bágly a relaxujem na předterásce.

Port Barton:

Moc příjemné místo pro relax. Žádné zběsilé tricykly, jen usměvaví místní. Zatím jsem plně nepronikl turismus a jeho zápory. Nikdo se nás tady nesnažil natáhnout, nahánět či do něčeho tlačit. Ulice tu slouží jako dopravní tepny, místo pro hraní basketu, vysedávání. Žádný asfalt, jen prašná cesta. Krámky tu jsou na každém kroku, na první pohled by si v nich Evropan nic nepořídil, na druhé zkouknutí už míří za tou usměvavou obsluhou.

Elektřina tu funguje jen část dne. V našem penzionku to bylo od pěti odpoledne do půlnoci.

Atmosféra Port Barton

Čekárna v odletové hale

Naše „speedboat“