Ivča byla ráno opět pilná jako včelička a než jsem otevřel oči, tak nás balila na další cestu. Poslední dvě noci jsme toho ale moc nenaspali a je to na nás znát. Snídaně byla skvělá a vypadá to, že dnes vše zvládáme na čas. Za deset minut osm jsme již připraveni na vyzvednutí řidičem, který nás má nabrat v hotelu. Nic neponechávám náhodě a protože nám manžel Kathy poslal den předen číslo, tak jdu rovnou zavolat, kde je.
Z telefonu slyším špatnou angličtinu a nejvíc slova „problem“, „van is full“. Sakra, další šedivej vlas. Zvýšeným hlasem mu říkám, že máme rezervaci, ať na nás počká u vanu a že jsme tam za tři minuty. Rychlou chůzí a s trochu trpkým výrazem dorážíme za řidičem, který ale pružně zareagoval a nechal vypravit dva vany, takže s dalšími třemi lidmi nasedáme do jednoho z nich. Nakonec se tady vždy vše nějak vyřeší, ale stojí to ten šedivý vlas.
Cestou trochu povídáme s Britkou, která cestuje sama. Vypadá holka, že má kuráž, ale co ten její cestovatelský kufr? Možná je ráda, když jí ho chlapi nosí, ale příště snad sbalí krosnu. Řidič asi rád sleduje Dakar, protože to s námi pálí hlava nehlava. Na to, že se v autě nejde připoutat a on po místní silnici jede 130, tak máme i trochu strach. Máme příjemnou přestávku kousek od Roxas, kde je možné se občerstvit. Já si dávám v přepočtu za 40 kč olihně s rýží. Ivča má z těchto podniků pořád trochu strach a přestože jí vidím na očích, že by si dala, tak zůstává o hladu.
Do Port Bartonu dorážíme před dvanáctou a posledních několik kilometrů je po dost drsné šotolinové cestě. Jak tady asi ty vany jezdí, když zaprší. Port Barton je jiný kafe, než Nido, je tu klídek, žádné tricykly, prostě paráda. Před odjezdem do kempu máme pár povinností, zamluvit si ubytování na dobu, až se do Port Bartonu vrátíme, nakoupit nějaké zásoby a také se najíst. Van zastavuje u guesthousu Hashtag. O tom už jsem nějaké reference četl a chtěl jsem se tam jít také podívat. Paní nás rovnou odchytává a ukazuje pokoje – moc pěkné. Říkáme jí, že jí dáme do hodiny vědět, až obejdem jiná ubytování. Chvilku s námi povídá a zjišťuje, kam jedeme. A protože se tady všichni znají, tak paní nelení a volá Thelmě (správkyně kempu), že tu má hosty. Ta jí odpovídá, abychom rovnou naskočili na jejich loď, která je připravena na pláži a že za chvíli odjíždí. No jo, když mi ještě máme zařizování…
Jdeme na pláž okouknout situaci a lodník opravdu čeká u lodi s dvěma Australankama, které míří do stejného kempu. Lodník říká, že právě vyráží, což se nám ale nehodí. Rychle konzultuji s Ivčou a beru situaci do svých rukou a rozhoduji rychle. Prosím lodníka s cestovatelkami, ať pět minut počkají a Ivču tam nechávám s nimi. Letím do obchodu nakoupit zásoby (mimo jiné i skvělý rum za 22 korun) a vlastně kromě zamluveného ubytování jedeme rovnou do kempu. Co ale teď, Port Barton je tuhle sezónu také oblíben a hrozí, že až budem zpět, budou ubytování plné. Paní s guesthousu tak získává kšeft a my u ní SMSkou zamlouváme první dva dny ubytování.
Cesta loďkou do kempu, který provozuje Toby (Kanaďan) a Thelma (Filipínka) trvá asi půl hoďku. Přijeli jsme do ráje, jedná se o pláž s pár stany a bambusovými přístřešky, kam není přístup jinak než po moři (možná tedy ještě mačetou skrz džungli). Je tu sedm stanů, které mají dvojpostel a do každého z nich se tak vejdou dva lidi. To znamená, že se tady na krásné velké pláži nebude pohybovat víc než čtrnáct lidí a personál kempu. Stan máme pod palmami asi deset metrů od moře, nechybí houpací síť a příjemné sezení, zkrátka dost prostoru pro každého. Kemp funguje tak, že za fixní cenu 1600 pesos za osobu je zde možné bydlet, v ceně je snídaně, oběd a večeře a je možné si kdykoliv půjčit kajak nebo využít loď pro šnorchlování nebo rybaření (v ceně)
Potom, co jsme se ubytovali, tak pro nás přichází personál a zve nás na oběd. To je milé, protože oběd už tady byl a oni připravili jídlo jen kvůli nám a dvou Australankám. Po obědě začíná ten pravý ráj a to relax v houpací síťi, koupání, prochajda po pláži, prostě aktivity/neaktivity, které zde budem dělat tři dny.
Přestože se blíží západ slunce, tak já usínám a promeškávám ho – tak snad zítra. Ivča si ho užila a u toho psala deníček. Postupně zjišťuji, že Ivča je tu hlavně přes žrádlo J Kdykoliv se blíží čas oběda anebo večeře, je natěšená jako malé dítě. Básní o tom, jak se těší na rybu, na zeleninu a další překvapení, co nás čeká. Je pravda, že zatím jsou pro nás Filipíny kulinářským zážitkem a vlastně nejlevnějším a nejdostupnějším jídlem je to, co je u nás naopak nejdražší – plody moře.
Před večeří sedíme ještě u ohně s dalšími cestovateli, k našemu překvapení jsou ve většině Finové. Podle knihy tu byli před pár dny i Slováci!, ale už odjeli. Večeře je formou švédských stolů a myslím, že by nás muselo být tak 40, abychom to vše snědli. Já si nejvíc ujíždím na olihních, grilovaných rybách a naložených rybách. Ivča se zaměřila na bambusovou směs, masozeleninové kuličky a zeleninu. K tomu všemu si dává banánový desert a očka jí jen svítí. Kromě vody je pití za příplatek, ale ceny jsou české. Dáváme pivka, kolu, kafe a po asi půl hodince u ohně jdeme do našeho přístřešku. Já píšu tento deníček a Ivča trošku čte. Dneska to asi zalomíme dřív a věřím, že zítra nás čeká báječný den bez šedivého vlasu.
Náš nový příbytek
Dneska už nebudeme dělat vůůůůbec nic
A basta 