Je půl páté ráno a my ztěžka otevíráme oči. Ještě nějakou hodinku spánku bychom uvítali. Dobalujeme krosny, čistíme zuby a koukáme ze dveří, zda pro nás už náhodou nepřijeli. Dnes jsme v klidu, recepční Ray je solidní chlápek, a tak věříme, že nebudeme prožívat stresy, jestli přijedou či ne (a to už je 15 minut po domluveném čase). Na recepci s námi čeká filipínská rodina. Ray si přivstal s námi a stará se o nás a dělí se s námi o další zajímavé a podnětné informace o cestování po ostrově.

Mezitím přijíždí mladík v minivanu a všechny nás souká do auta. My máme supr místa za řidičem s větším prostorem pro nohy, a tak si Tom nemusí připadat jak sardinka v aspiku. Normálně vyjíždí minivany z autobusáku (od hotelu cca 7 km), ale to my díky Rayovi řešit nemuseli J Na busáku ale stejně zastavujem, je potřeba nás zkásnout. Ještě nám na střechu přihodí pár krabic a vyrážíme.

Cesta ubíhá příjemně, až tak, že se moje oči nedokáží na tu krásu koukat a pomalu se zavírají a já se uvelebuji Tomíkovi na klíně a to do té doby, než zastavíme v kantýně na jídlo. V bufíku si Tomík diktuje, co si dá, to já jsem ještě hajsafka a tak skončím na banánech. Filipínská rodinka má svoji připravenou svačinku, se kterou se s námi podělí. Ochutnáváme rýži vařenou v kokosovém mlíce a zabalenou do banánového listu. A k tomu nám chtějí navrch přihodit i jejich specialitku, embriové vajíčko. I když je ráno a naše žaludky ještě nejsou na všechno nastavené, nemění nic na tom, že todle fakt ne.

Máme za sebou dvě a půl hoďky a ještě nás čekají tři. Řidič je kliďas a tak mi nedělá problém opět na chvíli zavřít oči a nejsem v tom sama. Jsme příjemně překvapeni, že na Filipínce, na které narazíme, umí anglicky. A tak se s nimi na chvilku zakecáme a zjišťujeme, že dáma s malou dcerkou přijela za rodiči a společně vyrazily na Palawan na dovču. Sama však žije ve Skotsku a má za muže Poláka.

Před půl dvanáctou jsme v El Nidu a cupkáme si to do hotýlku. Rezervovali jsme si ho předem, protože přijet sem na blind by se nevyplatilo. Během pár minut už stojíme na recepci, přebíráme klíček od pokoje (supr, nemusíme čekat do dvou). Recepční usilovně stojí o to vzít mi batůžek. Není nutné. Nakonec jsem ráda, že ho vzal na svá bedra on. Název hotelu je dobrou indicií. Viewdeck Cottage. Jak bychom mohli mít výhled, když bychom nestoupali.

Vybalujeme věci a vyrážíme do městečka, které je co by kamenem dohodil. Je to hlavně o jedné rušné ulici a k ní přidruženým postranních uličkách. Hledáme skútr, abychom mohli zajet na Nacpan beach, cca 25 km odtud. V půl druhé odpoledne to vypadá jako neřešitelný úkol, protože nikde nemají volný skútr (pouze motorku). Co budem dělat?

Koukáme, kde stojí nějaký skútr, abychom mohli případně majitele odčápnout a za peníze si na pár hodin půjčit jeho stroj. Narážíme na malou kancelář, kde sedí mladá holčina a má tam zaparkovaný stroj, co hledáme. Tom smlouvá, až usmlouvá J Já se ptám na helmy. Pouze jedna paní. My potřebujem dvě, slečna je tak ochotná, že jí pro nás nakonec vykouzlí.

Nasedáme a těšíme se na naší první koupačku. Cesta je dlouho asfaltová, posledních cca 5 km je prašná cesta. Měli jsme načteno, kudy tudy. Přece jenom tady nemají všude ukazatele. I jsme věděli, že cesta se změní na prašnou, i to že je to docela dobrodružství. Nakonec však cesta byla na pohodu a já jsem ani do Tomíka nedloubala se svýma bojácnýma průpovídkama.

Pláž byla dlouhá, čistá a písečná. Kumulace turistů u občerstvení byla značná. Stačilo popojít dvě stě metrů a měli jsme plácek pro sebe. Hupsnem do moře a lebedíme si. Najednou se začnu ošívat, moje první setkání s medúzou. Jau toto svědí. Tomovi září očka a já čekám co řekne. No není nazbyt, ocet nemáme tak dáme na Rayovu ranní radu. Nebýt toho, že mě svědila celá noha, vyprdla bych se na to. Hledám nějaký soukromí a jdu na to… Ještě, že jsem se před cestou hodně napila J

Fotíme, a při zpáteční cestě ke skútru jdem na malou vyhlídku. Kupujeme kokos, relaxujeme a tak po hodince strávené tady vyrážíme zpět. Chvíli si zkouším řízení. Ještě než vrátíme skútr, zajíždíme k Merimegmeg pláži na západ slunce. Romantika jak blázen. Šumění moře, červená záře v dáli a daleko od ruchu tricyklů.

Ve smluvený čas vracíme stroj a hned se slečnou uzavíráme dohodu na zítřejší výlet. Doporučí nám i restauračku kousek od hotýlku, kam se nakonec vydáme. Ceny v rušné části mestečka jsou pro naši peněženku zbytečně vysoké.

Bulala plaza, místní restauračka, předčila naše očekávání. Milá obsluha, velka nabídka (tak z půlky víme co servírují), čisté stoly. Jdem sem. Jídlo bylo perfektní a tak jsme rozhodnuti je i zítra poctít svou návštěvou J.

S plnými břichy ufukujeme při stoupání ke své chatičce, kde únavou padnem a spíme do rána.

Transfer do El Nida

Vyhled z hotýlku

Nacpan Beach