Ivča v noci spala nějak neklidně. Když si šla podruhé odskočit (v jednu v noci), myslel jsem, že už máme ranní budíček a začal jsem se pakovat z postele. Naše těla nějak ten náš „spánek nespánek“ nechápají. Lehce po páté ráno jsme již nachystaní, chvíli poté se z hotelu odhlašujeme a míříme si to na autobusové nádraží KL Sentral.

Kupujeme tiket na terminál Klia 2 a zanedlouho mi už Ivča chrní na rameni. Někdo musí držet hlídku, což netrvá tak dlouho a za hoďku jsme na terminálu. Co to je za terminál? To za dva roky přestavili celé letiště? V moderní budově se pohybujeme v pohodě, ale je tak obrovská, že nám trvá dojít k odbavení asi 10 minut. Je vůbec možné, že v šest ráno je tu hlava na hlavě? AirAsia nejspíš odbavuje hlavně ranní lety, kterých je několik desítek.

Pečlivě vybíráme rozumně dlouhou frontu, ve které čekáme pouhých pět minut, až jsme skoro na řadě. Před námi přešlapuje pouze nějaká paní. Když se dostává na řadu, tak zpoza rohu vyběhnou místní Hujerovic  holky a paní strkají k odbavení jeden kufr za druhým. Kufrů bylo asi deset, takže jsme se deset minut nestačili divit.

Zbyl nám nějaký čas, a protože nám kručí v břiše, vyrážíme na obhlídku. Terminál je v západním stylu, takže následuje snídaně v Mekáči. Máme ještě hodinu do odletu, ale raději míříme ke gatům. Jaké překvapení, že na výstupní kontrole je děsná fronta. Říkáme si pohoda pohoda, ale když se fronta nehýbe, začínáme být trochu nervózní, pak i trochu víc nervózní.

Let jsme stihli nakonec v pohodě a zanedlouho nám stevardky servírují předobjednané jídlo. Let byl pohodový, až mi ho celý Ivča prochrněla na rameni. Říkám si, aby mi tu ty tři týdny neprospala. Během letu chytám moudra v průvodci a čas od času pozoruji obrovského černocha, který je otravnější než asijský komár. Neustále courá po letadle, snaží se navazovat kontakt, jakoby znal půl letadla. Letušky mají ale trpělivost, přestože by ho nejraději vyhodili ven.

Po výstupu složitě vyplňujeme imigrační formuláře a kontrola nás pouští dále. Bereme krosnu a dostáváme se k exitu z terminálu. Na přestup máme tři hodiny, takže hlavně žádný stres. Máme dva důležité úkoly, vyměnit si eura a zařídit místní SIMku pro volání a internet. Procházíme se po směnárnách, abychom porovnali kurz. Líbí se nám 50,9 pesos za euro. Chodíme dál, až se dostaneme do odbavovací zóny, kde nám paní celkem náhodně kontroluje letenku. Říká, že sem mi nemůžeme, protože odlétáme z jiného terminálu. Aha, my odlétáme z jiného terminálu a jak je daleko? Tak půl hodiny jízdy shuttle busem, odpovídá paní.

Po nedávných zkušenostech z New Yorku, kdy nás shuttle převážel na jiný terminál a kde nás téměř dovezl na Manhatan, zavládá stres. Stres pokračuje, když na místě, kde jezdí shuttle žádný shuttle není stále ne a ne přijet. Do jiného terminálu však přijíždíme tak, že máme hodinu do odletu. Co je však horší, jetu jen jedna směnárna a ještě s kurzem 49,3 pesos. Sakra, to jsme prokaučovali. Vybírám tedy z bankomatu, ale limit je 10 tisíc pesos a ještě s poplatkem 200 za výběr. Obě varianty jsou tedy nevýhodné, tak alespoň měníme část našich eur a u toho skřípeme zubama.

Půl hodiny před odletem v terminálu hlásí „boarding to Pueto Princessa“. Super, letíme na čas, říkáme si. Střízlivíme, když vidíme, že se jedná o zpožděný let, pravidelného odletu před hodinou a půl. My máme zpoždění však jen půl hoďky. Mezitím kupujeme SIMku operátora SMART, což bylo, doufejme smart.

U tohoto letu jsme nerezervovali sedadla, tak dostáváme sedadla přes uličku. U Ivči sedí mladí cestovatelé a u mě starší sympatický Angličan s Opicí. Tahle Filipínka toho má už hodně za sebou. Přestože během letu se mi s Anglánem dobře povídá a sdílíme podobné informace, tak stále nechápu, že si sebou veze takovou opici. Kdyby ta paní byla alespoň milá, ale ona byla taková, že i Ivča ji nazvala superošklivou opicí. Co ale víme, třeba ta opice umí věci, o kterých se žádnému chlapovi ani nezdá. Ještěže náš deníček je jen pro nás a naše nejbližší, jinak by mi asi pán přijel rozbít hubu.

Na letišti bereme vcelku rychle krosnu a jdeme hledat ubytování. Není to tu však ta Asie, co známe. Evidentně všichni mají rezervované ubytování. Máme vytipované tři ubytování. První nám nabízí nocleh moc draho. Druhý nenacházíme a třetí je ten, kde jsme už neměli moc na vybranou. Majitel Ray byl však fantastický člověk, a přestože jsme si byli po prohlídce pokoje nejistí, tak tenhle pán nešel odmítnout. Chybu jsme neudělali, protože Ray nám předal hromadu informací a zařídil i zítřejší odvoz do EL Nida se slevou. Než Ray připravil pokoj, šli jsme si dát do stánku na ulici pivo a limonádu. Manželský pár, který vedl stánek, byl patřičně pyšný, že se u něho posadili dva běloši a že nás může obsloužit jejich tak osmiletá dcerka, která uměla anglicky mnohem lépe než my.

Potom, co jsme se ubytovali, vzali jsme si tricykla do od Raye doporučené restaurace. Bylo překvapivě plno a my čekali na místo. Dali jsme si tuňáka a makrelu. Nebylo to špatné, ale snad nás čekají lépe připravené rybičky. Po večeři ještě nacházíme bankomat, který vydává 20 tisíc pesos s poplatkem 200. Tricykl nás odváží do hotelu a my po doušku slivovice, sprše, cca v půl dvanácté uleháme.

Zase ráno? Čas se posunout o kus dál?

Dneska je to hlavně o lítání a o jídle?

Ano o jídle! Teď už o Filipínském jídle.