Let z Istanbulu do Kuala probíhal hladce. Po všech stránkách bylo o nás dobře postaráno J. Na rozjezd jsme dostali snack a asi za hodku potom velká večeře o několika chodech. S plnými žaludky jsme vytáhli deku, s přibalené hygienické taštičky klapky na oči a už jen stačilo najít tu správnou pozici ke spánku. Asi na třetí pokus proplétání jsme s Tomem nalezli tu optimální.

Já trhnaným spánkem, Tom tím zasloužilým jsme se prospali ke snídani, která následovala po třech hodinách. Spíš než sledováním času se mé tělo řídilo světlem za oknem. A to říkalo vstávat. Divné, jak to tělo bylo zblblé.

S letištem v Kuala Lumpur již máme zkušenosti, a tak jsme ani dopředu nestudovali kam jít, co zařídit. Po vystoupení z letadla však následoval příjemný šok. Kde to jsme, tady to neznáme, nějaký moderní ne?

Vláčkem jsme se svezli k zavazadlu, které na nás asi po padesáti otočkách pásu vykouklo. Stačilo přejít pasovkou a vydat se na bus do centra. Všechno jsme zvládli a tak za hodku už stojíme na KL Sentral a jdeme do zamluveného hotelu sítě Myhotel@ KL Sentral. V jednom bloku mají hned tři baráky. Na druhý pokus nalézáme ten správný a já už se těším, jak ze sebe shodím to teplé oblečení. Tom nehledě na černé dlouhé kalhoty a venkovní teplotu blížící se čtyřicítce rozdává úsměvy, jak krásné je tu počasí. To já mám jazyk až na patě.

Unavení z letu si dáváme nejdříve hodku spánku, protáhnem to skoro na tři. Máme hlad, pod barákem máme hned dobře vypadající jídelnu. Je naše. Jídlo zapijem domácí slivovičkou a jdem zkontrolovat, jak se za dva roky město změnilo.

S KL Monorail jedem do zastávky Bukit Bintang. Zacházíme do nákupáku, co kdybychom narazili na dobrou nabídku gopro kamery. Ani za mák, leda tak, že bychom chtěli obměnit šatník, to bychom uspěli.

Pomalou chůzí zapadáme do čínské uličky, kde na nás dýchne ta známá atmosféra tržiště. Na každém pátém kroku na nás volají a nabízí vše možné, nejvíce na jídlo. Mezi kokosama objevujeme potřebnou redukci do zásuvky, bereme a k tomu přibalujeme ještě powerbanku. To jsme zvědaví, kolik nám toho nabije. Bez mapy po paměti Tom naviguje k Petronas Towers. Před půl devátou jsme na místě a tak krásně stíháme barevnou fontánu synchronizovanou na hudbu.

Chvíli relaxujeme a pak už se vracíme na hotel. Přes nadzemní tunel vede odbočka do nákupáku, neodoláme. Zpáteční cesta se tak protáhne o dalších dvacet minut. Nasedáme do nadzemky a už stačí vystoupit jen na konečné (cca 7 min). Odtud co by kamenem dohodil, máme náš hotýlek. Dáme spršku, nařizujeme budík na 4.40 a uleháme.

Odpočatí se jdeme posilnit

Tohle jsme už někdy viděli

A rádi jsme se sem vrátili