Cesta do Asie je pro nás vždy něčím, co s cestováním po západních zemích nemá moc společného. Od toho se odráželo i naše včerejší balení. Na západ si obecně balíme to nejlepší oblečení, které máme. S východem je to naopak, čímž bylo naše balení náročnější a my ještě před půlnocí hledali po bytě věci, které jsme buď už dávno vyhodili, nebo odvezli na chalupu. No dobře, já se vydám na cestu pouze v jedněch sandálích, na kterých jsou vidět stopy nejen Asie. Ty druhé, náhradní, mám na chalupě. Ivča je na tom lépe a ta poveze jedny sandále v krosně a poletí v lehkých teniskách. Však její oba páry zaberou, jako moje jedny.
Společnost nám večer dělali Ivy rodiče, kteří by nám rádi balit pomohli, ale myslím, že když viděli ten chaos, tak raději ucucávali gin a slivovičku. Věrka ucucávala tak solidně, až si říkáme, kdypak jsme jí naposledy viděli v takhle pěkné náladě. Zhruba v jednu hodinu v noci bylo vše dobaleno. Zlepšili jsme se, krosna vypadá poloprázdně. Ivča byla však motivovaná tím, že čím méně věcí poveze, tím si jich může v Asii víc koupit 
Ráno se budíme sami zhruba v šest a v půl se hrabeme z postele. Snídaně, sprcha, zuby, prostě klasické ráno. Vlastně ne tak klasické, dneska přece jedeme do Asie, kde budou naším hlavním cílem Filipíny.
Věrka s Mirkem jsou zlatí, hodili nás na letiště, tudíž nemusíme složitě řešit teplé oblečení (venku je -2 stupně), které zkrátka necháváme v Praze. Cestou na letiště se stavujeme u mě v práci pro starý baťůžek, protože na základě dvou našich předchozích cest po Asii víme, jak se rychle z pěkného báglu stává bágl nejprve ošklivý a pak i smradlavý.
Na letišti se rychle odbavujeme, protože díky předchozímu online check-inu má paní za přepážkou s námi rychlou práci. Následuje povinné focení u velké mapy na zemi, kde naše ukazováčky míří tentokrát k Filipínám. Věrku s Mirkem zveme na kafe, což je takové malé zadostiučinění oproti tomu, co pro nás dělají. V devět jim už máváme a s Ivčou míříme ke gatům. Kupujeme pár časopisů a následné čekání v gatu si krátíme telefonováním. Ivča babičce a já ségře.
V letadle si vlastně asi jako vždy oba pomalu uvědomujeme, že náš výlet vlastně začíná. Zasněžená krajina je krásná a letadlo pro nás nezvykle vzlétá ranvejí směrem na východ. Paráda, vidíme okolí našeho bydliště, pak se lehounce stočíme k jihu a já pozoruji pro mě známou oblast. Ivčo, koukej, chalupa! Pane pilote, nemůžete udělat mezipřistání, já bych si jenom vyzvednul náhradní sandále! I chalupu vidíme a oba soudíme, že stále stojí, fajn, stejně jsme tam chtěli v zimě zajet a podívat se, zda je vše v pořádku.
Čekáme, jak se vytáhnou Turkish Airlines, kteří stále drží post nejlepší aerolinky Evropy. Nejdříve sladká kostka tureckého medu a pak skvělý oběd, takže nás zatím nezklamaly. Ivča mi na chvilku usíná na klíně a já jen co dopiju poobědové kafčo, tak pilot už hlásí přistání. Istanbul máme z okénka jako na dlani a i sluníčko nás vítá.
Při objednání letenky jsme měli dvě možnosti, buď letět z Prahy večerním letem a přiletět do Kuala Lumpur v neděli večer, ale s tou výhodou, že přestup v Istanbulu je jen na dvě hoďky. My zvolili ranní let, protože přistaneme v Lumpuru před obědem, avšak za cenu pětihodinového čekání na přestupu. Nevadí, procházíme se po letišti, píšeme deníček, čteme a těšíme se.