Posádka Turkish se o nás stará výborně a my se cpeme druhou večeří. Oba volíme tu lehčí variantu a tedy rybu. Večeře je skvělá, což se ale nedá zrovna říct o místu na nohy, které máme. Chvilku se mezi sebou proplétáme jako háďata a ve chvíli, kdy konečně nacházíme tu správnou pozici, alias puzzle, zavíráme oko.

Během letu se ještě několikrát propleteme do jiného tvaru a přerušovaně spíme nespíme. Mě to jde o poznání lépe než Ivče, která vypadá dvě hodinky před přistáním docela hotově. Ani snídaně do ní nepadá, takže většinu sním já.

Do Istanbulu přilétáme s půlhodinovým předstihem. Hledáme si tak místo k sezení, kde budeme moct ještě trochu odpočívat. Postupně se přesunujeme do gatu. Nic moc se tu neděje, jen nás rozčilují turecké hajzlbáby, které udržují zavřené tři ze čtyř záchodů. Běháme tak po celém letišti, abychom si ulevili. Ivča v jednu chvíli už vypadala, že svůj záchod našla, ale zjistila, že tam chybí klika. Vítejte v Evropě J

Na dalším letu máme sedadla u exitu, takže spoustu místa na nohy. Dáváme si druhou snídani, kterou už Ivča do sebe hází s chutí. Na chvíli zavíráme oko, ale výhled na Prahu včetně našeho bydliště si ještě před přistáním stíháme vychutnat. Přesně v devět hodin už přistáváme. Na letišti rádi vidíme naše spoluobčany, jen jim nějak chybí energie a postrádají úsměvy. Tak uvidíme, jak se aklimatizujeme nejen na počasí, ale jedno je jisté, neustále usměvaví Filipínci nám budou chybět.

Postýlka je pohodlná a tak se vyvalujeme skoro do půl desáté, než se vykopeme na snídani. Z recenzí jsme věděli, že snídaně žádný zázrak nebude, o to víc nás překvapilo, když jsme si mohli vybrat z několika možností. Příjemně najedení odcházíme na pokoj rozumně zapakovat věci do krosny, dát spršku a před dvanáctou odevzdat klíče od pokoje.

Časově máme vše sladěné, jenom housekeeper je nervózní a několikrát na nás klepe. Nenecháme se rozhodit a v klidu dobalujeme. Je výborné, že tu můžeme přes odpoledne nechat krosny zamčené v kumbálku.

Vyrážíme směr botanická zahrada. V plánu byla již před dvěma lety, při naší první návštěvě města, ale nestihli jsme  ji. Zahrada je v docházkové vzdálenosti. Je potřeba jen šikovně překrosit pár silnic a jsme tam. Ve městě je pěkná výheň a tak jsme rádi za každý kousek stínu. Botanická zahrada ho nabízí poskromnu, ale to nevadí. Nejdříve procházíme mezi krásnými orchidejemi hrajícími všemi barvami a poté vcházíme do ibiškové sekce. Obě zahrady jsou moc hezké. Abychom si krásu ještě více vychutnali, usadíme se na kámen, otevřeme plechovku piva a relaxujeme.

Hned vedle zahrady se nachází Bird Park. Rozhodujeme se, zda ho navštívit či ne. Vstupné je poměrně vysoké, padesát ringitů. Místo toho vyrážíme zpátky do města. Jdeme na monorail, ale nevracíme se k nám, ale zkoušíme jinou, další zastávku po směru jízdy. Cesta k ní je opět dobrodružná. Musíme překrosit několikrát hlavní silnici. Oči máme jako ostříži a čekáme na správnou příležitost. Kousek před stanicí objevíme místní vývařovnu. Obědváme.

Po cestě jsme předtím žádné občerstvení neobjevili, říkáme si, že je vždy potřeba ho hledat kousek od stanice. Je tam největší koncentrace lidí.

Vystupujeme na zastávce Bukit Bintang a míříme do našich dvou známých nákupáků. Prvně míříme do Timberlandu. Před třemi týdny tady měli zajímavou péřovku ve slevě, bude tam ještě? Byla a dokonce v Tomově velikosti. Zamlouváme ji a jdem se porozhlédnout ještě dál. Přecházíme do vedlejšího nákupáku a procházíme několik pater za úlovkem batůžku na můj noťas. Tom má větší výdrž než já a nakonec mi objeví supr batůžek za necelé dvě stovky. Ve směnárně proměňujeme eura, abychom měli dostatek fufníků na bundu.

Když ji Tom drží v ruce, očička mu září. Uvidíme, zda ji ve středu hned vyzkouší. Prý je v Čechách teploučko (cca 10 stupňů), tak aby se mi nepřehřál J Pak přejdeme do třetího nákupáku, toho kde jsme pořídili podvodní obal, a utrácíme další penízky za mé tričko a kalhoty. Žádné závratné částky to nejsou, o to větší radost z elasťáků a trička s žirafou mám.

Dráhou se dopravíme k nám, vyzvednem krosny, na nádraží dáme ještě džus s čerstvého ovoce a v sedm už míříme na letiště. V Kuala mají výborně zvládnutou dopravu na letiště. Každou půlhodinu z autobusáku vyráží spoj. Cesta vede přes dálnice, jakmile se člověk vymotá z města, což je za chvíli, tak zbylých padesát kiláků zvládne do hodiny.

Na letišti se převlékáme, dobalujeme krosnu a jako noví čistí cestující odbavujeme naší krosnu, která váží se vším alkoholem, špinavým prádlem a novou bundičkou 22,2 kila. Odletová hala se nachází v pátém patře, o dvě níže je pak celé patro restauraček. Jelikož máme ještě nějaké drobné, kupujem polévku, hovězí a dva šejky z dragon fruit a ještě nám zbyde na kafe. Jídlo je perfektní.

Kolem půl desáté procházíme pasovou kontrolou a přibude nám tak další razítko do naší sbírky. Do gatu se přesouváme vláčkem (cca 1 minutu). Tady utrácíme zbylé ringity za kafe a cibulové kroužky.

Do letadla nastupujeme podle plánu a před půl dvanáctou vzlétáme do oblak.

Botanická zahrada

Tom dnes také nakupoval

Na letišti, jako ze škatulky

Každý výlet, který se blíží ke svému konci, tak utíká a utíká. I když už trochu přemýšlíme o návratu do reality, tak se tím zatím nenecháváme rozhodit. Jsme ale čím dál tím větší lenoši a tady na Langkawi tuplem. Jelikož máme v poledne checkout, chtěli jsme stihnout zarelaxovat u moře, zbalit se a v pohodě se z hotelu odhlásit. Z postele se hrabeme ale až v deset a tak přestože u moře snídáme a dvakrát se i vyčvachtáme, tak na relax čas nezbývá.

Po přebalení krosny se přesně v poledne odhlašujeme a necháváme jí na recepci, protože máme ještě čtyři hoďky času. Jak je asi strávíme? No přeci nakupováním a rozdělujeme si role, já budu platič a nosič a Ivča bude nakupovat. Jde jí to dneska dobře, je to tu ale levné, tak jí nijak nekrotím a užívám si to s ní. Nakoupila si pěkné věcičky a vypadá opravdu spokojeně.

Přemýšlíme, kam na oběd. Sakra, proč nám jen zrušili naše Tomato. Nacházíme malou rodinou restauračku a krom fresh džusů si dáváme nudle a polévku. Ivča pak ještě přikupuje dva hadříky a směrem k Duty Free objevujeme jídelnu ve stylu Tomata, ale spíše masovější. Je to tady hodně levné a já neodolávám a házím na talíř pár krevet. Ivča je už úplně plná a nic moc jí zde neláká.

V Duty Free kupujeme tři pivka, které si převezu do Kuala Lumpuru, kde je pivo tak pětkrát dražší. Ivča si ještě dává specialitu v podobě zmrzliny z čerstvě rozšlehaného manga. Do odletu máme víc jak dvě hodiny a na letišti jsme odsud za 15 minut, přesto raději už míříme na hotel pro krosnu.

V hotelu se loučíme, chytáme taxíka a cestou pozorujeme naše oblíbená místa. Řidič moc anglicky neumí, přesto jsme z něho dokázali dostat informaci o Tomatu. Jídelna je opravdu zrušená, majitel místo prodal, a protože bylo na atraktivní adrese, tak předpokládáme, že mu dobře zaplatili. Nyní koupil restauraci a hotel o kus dál.

Na letišti trochu odlehčujeme batoh a vytváříme si tak dvě příruční zavazadla. Ani to nestačí a váha ukazuje přes 21 kilo. Dobře, musíme ještě odlehčit, protože máme zaplaceno 20 kilo. Letadlo před námi mělo zpoždění. My máme zpoždění vždy, když potřebujeme chytit nějaký další spoj. Dneska žádný spoj nechytáme, tak odlétáme na čas.

Sedadla jsme si nepřipláceli a tak nám byly přiřazeny sedadla za sebou. Jsou však u okýnka a díky mezeře mezi sedadly nám nic nebrání se při vzletu a přistání držet za ruce, tak jak to vždy děláme. Ivča okénko nevyhledává, ale dnes je let opravdu vyhlídkový, vidíme promenádu a pláže na Langkawi. Pak vidíme pěkné souostroví a zbylou půl hodinku letu sledujeme mraky, které jsou dnes kreativní a tvoří pěknou podívanou. Přistání je okořeněno západem slunce.

Kupujeme lístky na bus a na KL Sentral jsme klasicky za hodinku. Hotýlek jsme dnes zvolili jiný, sice jsme se včera trošku vyvztekali s rezervací přes Agodu, ale vypadá to, že to stálo za to. Hotel je zcela nový, a jelikož nemá vybudovanou klientelu, tak pokoje nebyly pro dnešek plné a my získali čtvrtinovou cenu oproti normálu. Pokoj je pro nás luxusní a na recepci dostáváme pozvání na welcome drink na střešní terasu.

Na střeše si užíváme drinku a super výhledu do výšky. Hotel je totiž zasazený mezi velkými mrakodrapy a do dáli se zde opravdu koukat nedá. Barman je sympaťák a je tu příjemně. Další pití si nedáváme, tak alespoň dáváme barmanovi dýško za drink a mizíme na pokoj, kde mě čeká módní přehlídka Ivči nakoupených věcí a přestože je naše dovča téměř u konce, tak večer si krásně užíváme.

Ranní plážování

Ivča dnes nesedí vedlě mě, ale ráda by

Zatím nejkrásnější přistání

A DNES BONUS:

Ivča táááák ráda nakupuje

A Tom přece taky

Jdeme spát po jedné hodině a máme smělý plán být v devět už na skútru. Realita je taková, že z postele se vykopem po desáté a jsme rádi, že v půl jedenácté vyrážíme na výlet. Tomovi je dnes už lépe, přesto jsem ho z postele netahala dřív, než se sám rozhodl.

Skútr si půjčujeme hned vedle hotýlku, ve stejném obchodě, jako minule. Motorky tady mají ve výborném stavu, žádné sjeté gumy, takže defekt nehrozí. I tak si ale připlácíme za pojištění. Na ostrově se jezdí vlevo, Tom už je zvyklý z Anglie, nedělá mu tedy potíže se rychle přeorientovat.

Dnes míříme do 3D art muzea v Oriental village. Od minulé návštěvy tato atrakce přibyla. Nachází se ve vesničce, jejímž hlavním tahákem je Cable Car (slavná lanovka). Na tu se dnes nechystáme, i když tentokrát už bychom něco viděli, obloha je krásně čistá. Fronty na lanovku jsou tu na dvě hodiny, jsme rádi, že my jen zaplatíme vstupné u pokladny a za minutu už jsme v muzeu.

Lákadlem muzea jsou nástěnné malby, které přes čočku foťáku vypadají reálně a to ještě víc, když se model/ka správně nastaví a fotograf ho/jí ještě lépe zachytí. Během chvíle tak plaveme s želvou, sjíždíme na prkně divoké vlny, sedíme slonovy na chobotu či odpočíváme s pandou na bambusovém kůlu. Původně jsme mysleli, že za půl hodiny budeme z muzea venku, o to spíš, když jsme se ze začátku s ostatními návštěvníky přetahovali o nejlepší záběr, nakonec jsme během dvou hodin zavařili náš foťák tak, že byl rád, když jsme vypadli. Tahle atrakce se nám moc líbila.

Ve vesničce se schováváme před upalujícím sluncem do rychlého občerstvení a dáváme si něco k snědku. Původně jsme plánovali vyzkoušet ještě jednu novou atrakci – skytrail – opičí dráhu, ale po včerejší Tomově slabosti, jsme ji vypustili. Místo toho míříme do známého krámku s batikou, kde mám opět v plánu sama vyzkoušet malování na látku.

Společně s Tomem asi tak hodinku trávíme nad naším budoucím obrázkem určeným na chaloupku. S výsledkem jsme spokojení. Cestou nazpátek kupujeme kokosový shake a usrkáváme ho u runwaye letiště. Dotankujeme benzín a během chvíle parkujeme v hotýlku.

Osprchnem se a relaxujeme na venkovních lehátkách. V půl sedmé zamykáme a vracíme se k motorce. Od pokojíku k recepci to máme padesát metrů, ale i na tak malém kousku se zdržíme patnáct minut. Na návštěvu přišly opičky z džungle a šmejdily, co je kde dobrého. Chodníček k recepci je pod stříškou, ta se při každém jejich skoku dunivě ozývá. Jsou roztomilé a zároveň budí respekt. Není radno je drbat na hlavičce.

Ve městě nejdříve obhlížíme obchody a rozmýšlíme co nakoupit, jsme tím tak unaveni, že zaplujem do vzdálenější restaurace s vidinou, že budeme mít grilovaného squida. Při objednávce nám ale oznámí, že je moc hostů na to, aby nám oliheň hodili na gril. Měníme objednávku, squid bude smažený, k tomu zeleninka v ústřičné omáčce s rýží, mušličky a do třetice si Tom dává Tom yam. I když jsme si poručili nepálivou, myslela jsem, že mi shoří pusa a nejenom ta. V domnění, že koušu do fazolky, jsem dalších pět minut vydávala neurčité zvuky a Tom se královsky bavil a flegmaticky ujídal ze své porce.

Po desáté jsme vyrazili opět na nákupní maraton, který skončil asi po deseti minutách nasednutím na motorku a jízdou na hotel. Tady jsme vzali útokem lehátka a relaxovali, dokud nám to komáři dovolili.

Jedééém

Ne tak zhurta velrybo

Není nad to si trochu zarelaxovat s pandou na bambusu

Ivča je na sebe moc pyšná (a fotograf také)

Na Langkawi máme dva a půl dne, což není moc času. Měli bychom tak vyrazit co nejdříve, ale opak je skutečností a my vstáváme až v jedenáct. Mě včera cestou nebylo nejlépe a Ivča mě nechává spát co nejdéle. Bohužel se stále necítím fit, tak zvolníme, což jsme ale popravdě měli i tak trochu v plánu.

Po probuzení trochu plánujeme a v plánu bylo na dva dny půjčit skůtra. Nejprve však vyrážíme něco sníst a naše omezená zásoba ringitů nás opravdu omezuje. Nicméně snídani po poledni jsme si opravdu užili a po ní nám zbyly celé dva ringity (problém je, že první bankomat je dva kilometry).

Míříme na pláž, kde to dobře známe. Je to tu dovolenková destinace, která se podobá té evropské. Přestože je pláž poloprázdná (jak je to možné v sezoně?), tak je zde možné si půjčit vodní skůtr, letět padákem za člunem či jet na banánu. My však skáčeme do moře, kde se opravdu ochlazujeme. Včera pilot při nočním přistání hlásil 30 stupňů a dnes se radši neodvažujeme odhadnout, ale prostě padáme na čumáky a vzpomínáme na Filipíny, kde je určitě o nějaký stupínek méně.

Čas nás netlačí a tak se čvachtáme a čvachtáme. Je to příjemné a u toho se škádlíme, jako při našich začátcích na Veselských pískovnách. Později uleháme pod stromem ve stínu a čteme stále zdaleka nepřečtené časopisy z Čech. Po půl hoďce přichází pěkný slejvák a my se krčíme v jednom z přístřešků. Baví nás dva turisté (tipuji Němci), kteří se opalovali na lehátkách a jakmile se rozpršelo, vytáhli deštníky a leží dál na lehátkách. I ti to však nevydrží (myslím, že máma zavelela) a zdrhají se schovat do svého luxusního resortu.

Za poslední dva ringity kupujeme vodu a stávají se z nás doslova chudáci bez peněz. Snad bude platební karta fungovat a večer něco vybereme. Já ulehám v pokoji do postele a moc se necítím, mám teplotu – přisuzuji to tomu, že nám došla slivovice. J Půjčení skůtru necháme tak na zítra a na „promenádu“ si zajdeme k večeru pěšky.

Po šesté vyrážíme a u bankomatu jsme do 20 minut. Finanční situaci napravujeme výběrem ringitů a vzhůru hýřit na promenádu. Navštěvujeme náš oblíbený Duty Free, kde Ivča běhá jak divá po sekci s oblečením a já se vydávám do sekce s alkoholem. Je to tu stále levné, ale před dvěma lety to bylo ještě levnější. I tak se tady dá třeba koupit litrový Jim Beam za necelé dvě stovky či dvanáctiletý za třistapade. Ceny jsou tak třetinové až poloviční.

Míříme dál a já zjišťuji, že jsem měl vybrat mnohem víc ringitů, Ivča je v sedmém nebi a už si vyhlídla tak sedm kousků oblečení, co zde plánuje koupit. Tím to očekávám neskončí, ona moc dobře ví, že v krosně máme ještě spoustu místa.

Brouzdáme si to po promenádě a zjišťujeme, že hlavní cíl, restaurace Tomato, kterou jsme zde minule každý den navštěvovali je zrušená. To nás hodně mrzí, mohli jsme si zde nabrat co jsme chtěli a ještě to bylo levné. Cestou dál objevujeme naší pekárnu, kde kupujeme skvělé pečivo s uzeninou, pak na ulici sladkou kukuřici a Ivče čím dál tím více září oči nad všemi těmi hadříky okolo.

Cestou zpět nakupujeme v Duty Free nějaké pití a brambůrky a nakonec i litrový Bombay Gin. Vyšel na necelé tři stovky a my ho budeme používat jako dezinfekci místo slivovice, protože má 47 procent. Mirek s Věrkou nemusí mít obavy, nemáme šanci ten litr vypít a až se zase uvidíme, tak se do něj společně pustíme.

Večeři si dáváme ve stejné restauraci jako snídani a večeříme tak trochu netradičně, Ivča si dává Indonéské Satay a já Thajský neskutečně pálivý (to jsem nevěděl) Tom Yam. Večeře je skvělá, ale stále více zjišťujeme, že na Langkawi je hromada Čechů, třeba tady v restauraci slyšíme češtinu od dvou stolů. Za celé ježdění po Asii jsme potkali několik Čechů, hlavně baťůžkářů, se kterými si často máme co říci, ale tady na Langawi, kde vypadají všichni jak ze škatulky, se raději straníme a kontakt nenavazujeme.

Večer trávíme na terase, kde kromě psaní deníčku posloucháme žabky, které se ukrývají v hotelových jezírkách, ptáčky, kteří štěbetají, protože je asi ruší hotelové osvětlení a také z dáli občas slyšíme opičí pokřik (tedy pokud to není nějaký turista).

Hotelová opička si pochutnává na sušence

Hotelová opička relaxuje

Ráno jsme vzhůru, ještě než zazvoní budíček, tak se oba převalujeme a zkoušíme, zda se vejdem na jednolůžko. Postel je pohodlná, trvá nám, než se z ní vykopeme. Po osmé jdem na snídani a domlouváme dopolední plán. Máme zbytečně moc pesos (původně byly určené na výlety), tak je půjdem roztočit do místního obchoďáku. Je cca 15 minut chůze od hotýlku.

Krosnu i batoh máme zbalený, vyrážíme. Hotýlek máme cca 500 metrů od hlavní a procházíme docela klidnou ulicí, za to hlavní silnice stojí za to. Všudypřítomný provoz, troubení, zácpy, špína na chodnících. Jako chodník tu někdy funguje i krajnice. Musíme absolvovat dva přechody. Poslušně čekáme na zelenou, ale stejně když na nás svítí zelený panáček, musíme se autům vyhýbat. Prostě divočína.

V obchoďáku jsme chvíli před otvíračkou, v deset, a už tu vidíme natěšené Filipínce lačných po nákupech. Vcházíme dovnitř. Usměvaví zaměstnanci nás vítají a přejí hezký den. Nákupák má pět pater. Máme hoďku, tak si rozdělujem rajóny. Já jdu do dámského, Tom pánského. Ani jeden však nic neulovíme. Ač nejsme ani jeden nijak vyčnívající Evropan, tady na nás nic nemají. Já mám na jejich poměry dlouhé ruce, široké boky, Tom zas dlouhý tělo. A ceny jsou jak v Čechách.

Když už si myslíme, že většinu krámů jsme prošli, objevíme vedlejší uličku, která nás zavede ještě do většího nákupního ráje. Ani tady však nepochodíme, tak utrácíme deset českých korun za americkou koblihu.

Zpátky jsme ve čtvrt na dvanáct, já už se trochu ošívám s časem. Mám obavy, abychom se nezasekli v zácpě. Na Tomovi není vidět ani kapička nervozity. Objednává nám taxík na půl, my si tak oba stačíme dát ještě rychlou spršku a čerství nastupujem do taxíku.

Jedeme přibližně 45 minut a koukáme z okýnka. Ve velkém městě je vidět, jaké jsou rozdíly mezi movitějšími a chudými obyvateli. Chudoba je všudypřítomná i přes to, že kolem silnice vidíme nové obchoďáky, hotely. Je nám z toho smutno, o to víc, když si nás na křižovatce vyhlídne jeden chlapec a ťuká na okýnko o drobné.

Vystupujeme na mezinárodním letišti. Kontrolujeme let a já říkám Tomovi, že tady nemá logo Air Asia. Od zaměstnanců dostáváme protichůdné informace, zda se máme odbavit na domestic či international flight. Rozhodnem se to vyřešit po svém a jdem se podívat do domácích odletů. Je to od sebe dvě minuty chůze. Tam má pobočku Air Asia, informuju se a zjišťuji, že ač letíme do Malajsie check-in je zde.

Dáme si oběd, Tom jde směnit pesos (trátíme asi dvě stovky českých) a jdem se odbavit. Uuuu, tady je fronta, tak na hodku. Po chvíli mrkám na Toma, že máme on-line check-in, jestli nezkusíme vedlejší přepážku. Je to OK, máme dobrou půlhoďku navíc. Projdeme přes imigrační do odletové haly. Zjistíme, že nám změnili gate, ale je co by kamenem dohodil, tak hledáme, kde utratíme poslední drobné pesos. Kupujem kafe, koláček a pivo a jdem čekat.

Nabíráme zpoždění a opět se u nás objevují stresy a zaděláváme si na šedivý vlas. Večer máme přelet na Langkawi. Doufáme, že ho stihnem. Z Cebu odlétáme s půlhodinovým mankem.

Po půl hodince letu nám donesou předobjednané jídlo, a tak si oba pochutnáváme na teplém obídku.  Cestu si zkracujeme psaním deníčku a průběžným spánkem. Kontrolujeme čas a doufáme, že zpoždění ukrajujeme. Moc to však nevypadá, a tak promýšlíme a debatujeme o náhradním plánu. Chvíli před přistáním si s námi pohrají turbulence a tak místo povídání usilovně mlčíme.

Přistáváme ve čtvrt na sedm, dvě hodinky do odletu. Rychlou chůzí jsme za pět minut u imigrační přepážky a za dalších pět minut už čekáme na krosnu. Nervozitu vystřídal relativní klid, ten se však pomalu vytrácel, když krosna ne a ne přijet. Po usilovném vyhlížení přijela za dvacet minut. Bereme ji na záda, běžíme o patro výš k odbavení. V naivitě, že budem za chvíli hotovi, vstupujeme do odletové haly. Máme k dispozici asi patnáct přepážek, ale u každé je fronta dlouhá jak v Albertu ve čtyři odpoledne.

Do jedné si stoupáme a čekáme, je sedm hodin. Tom odběhne do Mekáče pro hambáče a já pomalu chytám amok. Fronta se ne a ne pohnout pět minut, dědula se rozhod slečnu za přepážkou snad balit či co. Tom se vrací a diví se, že se fronta nepohla. Zkouší oslovit nahaněčku z Air Asii, a ta mu ukazujeme na přepážku s placenou odbavovací službou. Jelikož máme chvíli do odletu, měli by nás odbavit zdarma. Tom si tam jde stoupnout, před ním je však paní s arzenálem krabic, ale chvíli před půl už v ruce držíme palubní letenky a poslední kapka stresu dopadla na zem a my jdem v klidu do gatu.

Zabere nám to asi dvacet minut, ale teď už není kam spěchat. Vylítáme na čas. Venku prší. Vzlet je v pohodě. Pak ale prolítáváme mraky a ty si s námi chvíli pohrají. Pak už je vše ok, a my se s Tomem těšíme na náš hotýlek.

Na letišti bereme taxíka a ve třičtvrtě na jedenáct už stojíme na recepci T-star. Milé recepční už nás vyhlížely a předávají nám klíčky od pokoje. Nemáme u sebe dost ringitů, tak zálohu na klíč platíme eurama a ubytování pouze na jednu noc. Zbytek doplatíme zítra.

Pokoj už známe z minula, jsme pouze o dva pokoje dál v zadní části. Dáváme si spršku a uleháme s dobrým pocitem, že jsme všechny přesuny dnes zvládli a my si tak zítra můžeme užívat na ostrově.

Noční Cebu City

Denní Cebu City

Už od rána víme, že dnešek nebude takový, jak jsme si ho plánovali. Monzun pořád zuří a uklidnit se má zítra odpoledne (po našem odletu). Hned ráno voláme do přístavu, kde patřičná osoba moc anglicky neumí. Tedy umí jen ohranou písničku a to odjezdové časy lodí. Soudím, že když v jeho dlouhém proslovu časů nezaznělo slovo „gale“ nebo „canceled“, tak asi lodě jezdí. Pro jistotu poprosíme ještě recepční, aby situaci ověřila.

Zatím jdeme snídat na terasu a dojídáme zbytky, příjemné zbytky – mango a vodní meloun. Ten ani nedojídáme, tak celou jeho polovinu dáváme Kanaďanům, kterým se dárek líbí. Recepční stále nic neví, tak si jdeme do pokoje najít ubytování v Cebu City. Voláme do prvního, které nás zaujalo, a hned nám rezervaci potvrzují.

Recepční říká, že loď v 9:20 jede a další v 11:40 také. O pozdějších lodích se rozhodne později. V 9:20 už nestíháme, ale neleníme a jdeme chytit tricykl. Ten nás uprděným tempem veze do přístavu, kde nás vyhazuje asi v 10 hodin, pohoda.

Pohoda končí ve chvíli, kdy vidíme velké fronty na lístky. My si je musíme také vystát, protože je třeba lístek přebookovat na dnešek. Ve frontě stojíme přes hodinu a jsme trochu netrpěliví. Vidíme, že loď v 8:20 zrušili kvůli malému tajfunku. Také zjišťujeme, že zrušili loď v 9:20, ale vypadá to, že v 11:40 loď pojede.

Když už jsme konečně na řadě, tak je možné získat pouze lístky na loď ve 14:00, protože do aktuálního odjezdu musejí nacpat pasažéry ze dvou zrušených lodí. Bereme všemi deseti a doufáme, že loď s námi odjede, protože ta aktuální nabírá čím dál větší zpoždění. Kdybychom odjezd nechali opravdu na zítra a situace by vypadala takhle, tak bychom letadlo nestihli, což by bylo trochu dramatický, hlavně finančně, protože původní cena letu je už na pětinásobku.

Využíváme čas a jdeme na oběd. Pak už sedíme před přístavem a v jednu se odbavujeme. Lidí je tu pořád hodně, ale představa velkého tajfunu, který zde byl v prosinci a uvěznil v přístavu tisíce lidí, je děsivá. Ještě se to těm chudákům stalo těsně před Vánoci, tudíž ceny letů nebyly pětinásobné, ale ještě úplně někde jinde. V přístavu pozorujeme cvrkot a v půl už nasedáme.

Máme lístky nahoru na palubu. Jednak byly levnější, ale také víme, co je si připlatit za klimatizaci, která je tak cool, že pocitově se prostředí podobá počasí, které nyní panuje v Čechách. Na palubě nás milý Filipínec usazuje na naše sedadla a když vidí, že se tam nevejdu, ani kdyby mi zkrátili nohy, tak nás posílá na sedadla v zadní části lodi, které svým místem na nohy působí jako bussines class. V bussines class ale neprší, tady na nás prší, tak raději stojíme.

Během našeho výletu zjišťujeme, že z té mezinárodní komunity, kterou potkáváme, jsou největší zmatkaři Korejci, Číňani a Japonci. Cestují ve skupinkách, a pokud dojde na situaci, kdy je potřeba trochu organizace, tak začnou na sebe jeden přes druhého hulákat a vyvolávají nejen mezi sebou zmatek. Zajímalo by mě, kolik dopravních prostředků už muselo být kvůli takovým zmatkařům opožděno. Na této lodi se třeba ukázali tak, že vyžadovali přesně číslo svého sedadla, přestože z důvodu velkého množství lidí, usazovala posádka lidi v pořadí, v jakém přišli. Skupinka dokázala k sobě svým chaosem k sobě přivolat celou posádku, aby situaci uklidnila. Výhoda je, že skupinky nejsou agresivní, jsou jen neorganizovaní.

Když loď vyrazí, tak už na naše sedadla neprší a my se uvelebujeme. Na první pohled vidím, jak se Ivče ulevuje, dokonce mě v půlce plavby začíná i zlobit a pošťuchovat, což už dva dny nedělala, jak se monzunu bála. Plavba je pohodová, vlny jsou tak metrové, což na tak velké lodi není skoro znát.

V Cebu City bereme krosnu a jdeme se podívat mimo přístav, zda chytneme taxíka nebo se přesuneme místní dopravou. První nám nabízí odvoz tricyklista, který oproti jiným má nevýhodu, protože místo motorky má kolo. Musel by chudák absolvovat 4 kiláky s námi a baťohy (blížíme se dvou stům kilům). Pobavil nás, ale s díky odmítáme. Zkoušíme to ze zvědavosti dopravou, kdy zastavujeme první „bus“ a říkáme mu čtvrť, kam jedeme. Odmítá nás. Takhle to tu nefunguje, každý „bus“ má na sobě číslo „linky“, která je značena abecedně a číselně.

Milá paní nám radí, že máme chytit linku 17B a ukazuje, kde jezdí. Než linka přijede, tak okolo nás žebrají děti (včetně nemluvněte), kteří chtějí pochovat. Vypadalo to, že mají něco za lubem a my vnímáme fakt, že jsme letos vlastně v první destinaci, kde je větší chudoba. Naštěstí nám linka přijíždí a my usedáme k místňákům na lavice, které jsou proti sobě. Bus se začíná plnit a tam, kam by se na první pohled vešlo tak dvanáct lidí, tak je nás tu ke třiceti. Lidi jsou povětšinou usměvaví, tak jako všude tady na Filipínách a asi se jim líbí, že s nimi cestují bílí čumáci. Cestou vidím jezdit linky s písmeny z hloubi abecedy a velkými čísly a je jich tady opravdu milion.

Za cestu platíme dohromady 7 Kč a loučíme se. Hotel máme kousíček a pán nás ubytovává namísto v pokoji s velkou posteli v „dorm roomu“, kde jsou palandy. Ujišťuje nás, že pokoj máme pro sebe a my mu přikyvujeme ve chvíli, kdy říká, že je o 300 pesos levnější a obsahuje snídani. V noci si lehne na ty postele, kde budeme mít alespoň hlavu u sebe.

Po spršce vyrážíme ven. Je to tu docela divočina, ale viděli jsme ještě divočejší města. Jsou před námi dva příjemné úkoly, najíst se a dát si někde masáž nohou. Masáže jsou tu superlevné, za hodinu si v pěkných podnicích účtují 100 Kč. My si však dáváme půlhodinovou masáž nohou, protože se na celotělovou necítíme. Po masáži nacházíme pěkný podnik se seafood, kde se dnes rozšupujeme a dáváme si grilovanou Lapu Lapu, mušle, zeleninu, rýži a velkou grilovanou oliheň, kterou Ivča vyžaduje čím dál tím víc, skoro bych řekl, že se na ní těší vždy víc, než na jakékoliv jiné jídlo.

Dnes jsme na deníček unavení a tak relaxujeme v hale hotelu a jsme rádi, že nás loď přeplavila. Na velké velrybí žraloky se budeme muset podívat jindy. Mě to trošku mrzí a Ivča říká, že jí taky, přestože mám pocit, že si stále nemyslí, že ty mackové jsou vlastně vegetariáni.

Náš pan tricyklista

Ujíždíme monzunu

Takhle jsme naštěstí neskončili

Dnes jsme vstávali brzo, v půl šesté, abychom byli včas na pláži a mohli vyrazit za želvami. Ukládáme do sejfu doklady, bereme šnorchly a v šest jsme na místě. Tam na nás mává kluk, tak dvacet, a odvádí nás dál po pláži k naší lodi. V hlavě se nám honí myšlenka, zda nás včera netahal Leo (prodejce) za nos ohledně žraloků, lidí je tu mraky. Jedou všichni na želvy?

Trochu poprchává, nikdo nenastupuje do lodi, čekáme. Kolem nás prochází člověk v oranžovém tričku s nápisem Coast guard a volá na lodníky, že žádný výlet dnes nebude. Každý z nás, co umí alespoň trochu anglicky ví, co to znamená. Lodníci se však nemají k ničemu. Postávájí a čekají – ale na co? Ten náš týpek utíká do lodi a nechává nás v dešti čekat dalších dvacet minut. Když se pláž vylidňuje, voláme na něho, co bude? Domlouváme se, že zavolá Leiovi o vrácení zálohy.

Leo nepřichází a nepřichází, i když už tu měl několikrát být. Máme na něho kontakt, papírek s potvrzením zálohy a plán zajít na turistickou policii, když se do pár minut neobjeví. Chvíli po sedmé přiběhne a omlouvá se, že u sebe nemá žádnou hotovost, ať počkáme, nebo přeložíme výlet.

Víme, že zítra nemá být o nic víc lepší počasí. Tak chceme prašule zpět. Kolotoč se roztáčí. Výmluva za výmlovou, náš tlak, aby penízky vrátil, jinak zajdem na policii jen prohlubují šířku nevraživosti. Kluk však nemá tendence zdrhat, naopak se cítí trapně, když nás sleduje několik lodníků okolo. Z jejich pohledů se dá vyčíst, že dostat z Lia peníze nebude jen tak a zároveň trochu posměch za naši naivitu se zálohou, prý se žádná normálně nedává. Nechceme mu dělat problémy, ale nevěříme, že peníze uvidíme. Debata pokračuje dalších třicet minut, než se rozhodneme mu dát hodinu, s tím, že s penězma přijde na hotel.

Máme u něj celkem 800 pesos za dva výlety. Cestou k hotelu nás ještě odchytává, kapitán lodě mu vrácí pět set, který předává nám, zbytek donese na hotel. My hodinku trávíme v posteli a snažíme se dospat deficit a taky promyslet další plán. Je víc než pravděpodobné, že na žraloky se z Panglaa nedostanem, má cenu dnes přejet do Cebu a pak se trmácet tři hodiny do Oslobu? Volíme variantu, že zůstaneme na ostrově, žraloky vynecháme a zítra zajedem na želvy.

V půl jedenácté máme penízky vráceny. Ještě relaxujeme v postýlce, povídáme a po dvanácté vyrážíme na oběd. Naštěvujem místní „rychlé kastrůlkové občerstvení“ a dáváme si hned několik meníčkových talířků. Jako desert si dáme zmrzku z včelí farmy a vracíme se na hotel. Na čtvrtou si zamlouváme masáž, tak si dvě hodinky čekání zkracujeme hraním scrabble. Jako ve většině případů, Tom je jasným vítězem, i když chvíli měl na mále.

Ve čtyři natěšení na masáž, zouváme botky a už se nás ujímají dva sympaťáci a odvádějí do masérny. Krásná útulná místnost pro nás dva. I když jsme ani jeden moc nechtěli maséra, nelitujeme. Oba byli úžasní a masáž dokonalá.

Vracíme se na pokoj a kontrolujeme počasí. Nelíbí se nám předpověď na další dny. Obáváme se, jestli nezruší zítřejší spoje, potažmo čtvrteční. Máme lístky na čtvrtek, ale teď bychom raději zkusili odjet už zítra. Déšť by nebyl takový problém jako vítr. Před večeří obcházíme několik cestovních kanceláří, které přeprodávají  lístky na lodě. Máme od nich různé informace, a tak nás moc neuklidnili. Snad žádná loď nebyla dnes zrušena, ale zítřek není jistý.

Večeři máme v plánu na pláži, průběžně tu však sprchne, a tak nás to tu příliš neláká. Jdeme do naší restauračky a objednáváme si oliheň, grilovanou zeleninu a rýži. Je zajímavé, že ceny tu mají vyšší než na pláži. Pochutnali jsme si a vracíme se na hotel.

Po celou dobu přemýšlíme, jestli se včas dostaneme s ostrova. Ve čtvrtek nám letí odpoledne spoj do Kuala. Doufáme, že se nám do Cebu podaří dostat včas, jinak to bude nepříjemná komplikace. Držte nám palce!

Dnes máme pouze dvě fotky. Foto 1

Foto 2 (Netáhli jsme ten scrabble zbytečně)

Ranní dohoda zní, že já jedu na trh a Ivča připraví snídani. Nakopávám náš pekelný stroj, který cestou na trh začíná vydávat ještě divnější zvuky než včera. Jako běloch na trhu jsem opět středem pozornosti a možná i proto, že národní sport je zde basket a Filipíncům se líbí moje výška. Jeden mi dokonce říká, že musím mít minimálně šest stop.

Na trhu už na mě mává pán ze včera, se kterým jsme domlouvali, že ráno přijedeme pro olihně. Smutně mi oznamuje, že olihně nejsou. Je to sympaťák, kupuju u něho jednoho skoro kilového tuňáka a pán mi ho šmahem vykuchá. Trvalo mu to tak dvacet vteřin, děkuju, mě by to trvalo dvacet minut. Objevuji na trhu i olihně, ale jsou hodně malé, přesto jich deset beru. Pak kupuju ještě tak padesát menších krevet. A ceny? Tuňák 50 Kč, olihně 15 Kč a krevety 35 Kč. Běžím ještě pro lilek a rýži.

Ivču prozváním a mířím si to zpět. Na terase se už na stole vyjímá mango, mandarinky a banány. Čas nám ovšem pokročil a už je skoro deset hodin. Za další půl hoďku už sedíme na motorce a míříme si to směrem ke včelí farmě. Přestože víme, kde farma přibližně je, tak jí mineme, což zjišťujeme za dalších tak osm kiláčků. Otočka a zpět.

Na farmě nám o chvíli utekla komentovaná prohlídka. Co se dá dělat, jdem na zmrzku, která je zde jedinečná, alespoň podle Ivči svítících očí. Zmrzku tu dělají z lokálních surovin a příchutěmi charakteru mango, jackfruit, kokos až po durian (fuj, ten raději nezkoušíme). Čekáme na další prohlídku a nic se neděje. Jeden z pracovníků nám říká, že další prohlídka už vyrazila. Sakra, sedíme tu a nikoho jsme neviděli. Další je až ve dvanáct, OK, z přilehlého obchůdku pozorujeme, aby nám nic neuteklo. A ejhle, na čas se tu nehledí, prohlídka vyráží za deset dvanáct. Trošku naštvaní se rychle ke skupince vetřeme.

Farma je to krásná, nicméně prohlídka nás nějak nenadchla. Kupujem pár produktů v obchodě a vyrážíme vstříc nártounkům. Cestou nakrmíme náš hladový vrak, který opravdu vydává za jízdy divné zvuky, až máme podezření, zda mu neteče nádrž. Do Phillipine Tarsier Sanctuary dorážíme po půl hoďce a průvodkyně nás vede za mrňouskama. Ptáme se jí, kolik jich je dnes k vidění a ona odpovídá, že čtyři. Funguje to tak, že každé ráno pečlivě hledají, kde nártounci spí a které můžou vidět turisté. Zvířátka si hledají místa spíš níže, aby na ně přes den nepražilo sluníčko, někdy je prý najdou chrnět i na zemi.

Nám se opět prťouskové líbí a je pravda, že každý sebevíc drsnější turista při pohledu na ně úplně vyměkne. Dva nártounky jsme přistihli v říši snů a zbylé dva kousky napůl probuzený. Asi kontrolovali situaci a občas vykulili oči. Tohle místo se nám líbilo více, než to v sobotu, bylo klidnější, dál od silnice a připomínalo opravdu přirozené prostředí. Bohužel jsme se dozvěděli, že do roku 2020 má celosvětově populace těchto zvířátek šanci na přežití pouze 20 procent.

Pokračujeme do Tagbilaranu do obchoďáku. Ale co se to na obloze ukazuje, velký černý mrak, ten jsme dlouho neviděli. Zkoušíme mu ujet a já při jízdě cítím, že do zatáček se naše motorka chová nějak zvláštně, podobně tak, jako by bylo píchnuté přední kolo – bylo úplně prázdné. S černým mrakem skoro nad hlavou jedem dál, až dorazíme do obchoďáku, kam když vkročíme, tak začne průtrž mračen.

Fajn, jdeme nakupovat. Ivča zkouší nějaké kalhoty, tričko a šaty, nicméně nic jí nevyhovuje, tak módy necháváme. Hlad je mocnější a tak do sebe soukáme nudle, vepřové a seafood v obchoďáku, i tak to bylo skvělé. Po jídle měníme nějaké eura ve směnárně, protože kurz je nejlepší, co jsme zde viděli. Následuje nákup pití a pár mlsek v supermarketu. A vida, déšť je pryč a silnice jsou suché, takže skáčeme na náš píchlý vrak a jedeme do přístavu koupit lístky na zpáteční cestu do Cebu City.

Silnice v Tagbilaranu jsou opět divočina a my lokty nelokty se probojovávámě k přístavu. Tak kilák před přístavem cítíme smrad a z přední gumy lítají nějaké cucky. Zastavujeme a Ivča na mě volá, hele zastavili jsme přímo u opravny motorek. Jaká to náhoda, že vedle opravny motorek je i prodejna pneumatik a duší.

Filipínci jsou skvělí, nesnaží se nás nijak natáhnout a v naprosté většině se opravdu starají. Za 60 Kč kupujeme novou duši a za 20 Kč nám ji v servisu vymění. My na opravu nečekáme a vydáváme se koupit lístky do přístavu, což se nám daří a kupujeme tikety na 28. Ledna v 8:20. Je zajímavé, že když si neseme v ruce helmy, tak nám nikdo nenabízí odvoz. V opačném případě slyšíme nabídku k odvozu několikrát do minuty.

V servisu jsou skvělí, za půl hoďky máme už vše opraveno a doplácíme ještě 7 Kč za výměnu protekoru, který údajně defekt způsobil. Vymotáváme se z města a Ivča se na dalších 15 kiláčků ujímá řídítek. Jde jí to dobře a já můžu pozorovat okolí, které je pro nás Evropany opravdu zajímavé. Podél silnice běhají slepice s kuřátky, kočky, psy, kozy a občas i prase (viděl jsem i jedno tlusté obrovské, které bylo rádo, že stálo).

Vracíme motorku a neleníme, chceme proplatit duši a protektor (na práci jsme si paragon nebrali). Daří se nám, ale jako vždy na Filipínách je problém s malými bankovkami. Kdykoliv platíme, snad nikdo nemá nazpátek menší bankovky, je to občas takový problém, že je nutné běhat po okolních obchodech a shánět, kdo má na rozměnění.

Do hotelu docházíme okolo šesté a po spršce se jde vařit. Tuňáka filetujeme a vše ostatní se nám daří pomalu ale jistě připravit. Faktem je, že večeře nebyla tak výjimečná jako v Port Bartonu, ale i tak to bylo dobré.

Večer relaxujeme opět na velké terase a posloucháme americké vypalovačky z protějšího baru (tentokrát z úst jednoho a pak dvou zpěváků) a u toho jak jinak než, že píšeme deníček. Máme ovšem jednu návštěvu a to kluka, se kterým jsme domlouvali výlet na žraloky. Kluk je rád, že nás našel a oznamuje, že zítra není možné na žraloky jet, protože jsou velké vlny. Utvrzuje nás, že další den to bude v pohodě. Na zítřek nabízí možnost jet na blízký ostrůvek šnorchlovat s želvami (víme, že tam jsou) a žraloky tak o den posunout. Co nám zbývá, plácáme si. Ivča jde ověřit situaci s počasím na recepci a prý se blíží monzuny. Tak uvidíme, zda uvidíme nebo neuvidíme žraloky a zda se vůbec dostaneme do Cebu, bude to ještě adrenalin.

Která je královna? Přeci ta největší

Mazlík

Ivča domlouvá opravu motorky!

Se vstáváním nechvátáme, dnes máme v plánu volnější den s tím, že přesný plán si promyslíme během dopoledne. Já se již nějakou chvíli převaluji, než Tomík otevře oči. Od včerejška máme půjčeného skútra, přemýšlíme, zda ho prodloužíme nebo ne.

Do dvanácti musíme vyklidit pokoj. Pomalu balíme, skútr vracíme s tím, že si ho vypůjčíme další den (mají rozumnou cenu). Do nové ubykace jdeme pěšmo, což je na Asii zvláštní úkaz (během kilometru nás osloví několik tricyklistů s nabídkou). Hotýlek je blíž k hlavní pláži u hlavní silnice.

V recepci nás vítá dívčina s milým úsměvem a domlouváme se na pokoji. Dnes bychom měli mít levnější a zítra se přesunout do většího. Ani jeden nemá koupelnu součástí. Do našeho pokojíku se jde přes kuchyň domácích. Máme malý pokojík hned vedle sedací soupravy. Postýlka je tak jednoapůl lůžka, ale celkově to tu působí moc útulně. Koupelnu sdílíme taky s domácíma a vypadá dobře. Lépe než ta, co sdílí zbytek pokojů.

V plánu je vyrazit na pláž, domluvit výlety a pak vzít jeepney a jet směrem na včelí farmu. Recepční nás upozorňuje, že jeepney tímto směrem vůbec nejede a je potřeba vzít tricykl. Přehodnocujeme náš plán, na farmu vyrazíme zítra se skútrem a dnes navštívíme pláže. Během tří minut jsme tam, a už si nás nachází náháněči výletů. Zjišťujeme ceny výletu za žraloky, ale zatím nic neobjednáváme. Pláž projdem zleva doprava zprava doleva. Moc nás nezaujmeme, hold Port Barton vítězí na celé čáře. Je tu mraky obchodů, lodí, turistů – pel mel všeho. Dáváme si tady obídek a vracíme se na pokoj.

Tady promýšlíme další plán, voláme do minulého ubytování a domlouváme motorku už na odpoledne. Zajedem na vzdálenější Dumaluan Beach. V guesthousu je k dispozici kuchyňka a od domácí víme, že nedaleko jsou trhy. Takže po cestě pro motorku mě Tomík zpracovává, abych mu zastávku odsouhlasila.

Dnes nám půjčili starší skútr, za to má lepší úložný prostor, takže vzhůru nakupovat. Projíždíme kolem našeho ubytování a pokračujeme po hlavní dál. Ptáme se místních kudy, říkáme si, že to nějak trvá. V dálce vidíme dav lidí, super, tady to musí být. Nebylo, za to jsme viděli taneční vystoupení (asi na počest nějakého křesťanského svátku) a bylo to moc fajn.

Opět se ptáme na cestu a tentokrát už rada byla přesná a my parkujeme. Tomovi svítí očka a vrhá se vstříc všem těm stánkům. Oblečení, domácí potřeby, maso, zelenina, ovoce – jako u nás až na to, že ananas nebo mango tady zabalí na požádání.

Zítra bychom si rádi uvařili rybku, zjišťujeme ceny. Na snídani kupujeme mandarinky, meloun, mango a banány. V benzínce naproti pivko a vodu, ceny tu nemají napálené jako ty plážové. Sedáme na skútr, v hotýlku vyndáváme nákup a pokračujem na pláž. Pár metrů za hotýlkem objevíme masážní salon a plán na večer už je jasný.

Damulan pláž má být kousek od nás. Než ji však objevíme, odbočíme párkrát špatně. Na pláži platíme poplatek za nás i motorku. Procházíme restauračkou a jdem obhlédnout okolí. Pláž je lemovaná resorty, takže není kam složit tělo do stínu. Pláž je oproti Aloně širší, delší s méně loďmi, přesto nás při odlivu ke koupání neláká.

Objevili jsme kousek pláže, kde rozkládáme sarong a odpočíváme při četbě časopisů a pohledem na zapadající slunce. Jak padne tma, nasedáme na skutr a míříme na masáž. Vyšlo to, že mají volno. Než ulehnem na lehátka, zaparkujeme motorku před hotýlkem, Tom si dá rychlou spršku a vracíme se zpět.

Já si dávám masáž hlavy, rukou a nohou, Tom není mekouš a jde rovnou na thajskou. Mě se ujímá milý klučina a Toma naopak mladá slečna. Každého z nás si odvádí jinam. Já relaxuji v příjemném křesle a nechávám se hýčkat. Tom dostává do těla. Po hodince se sejdem na recepci, oba s blaženým úsměvem.

Míříme rovnou na večeři, po obhlídce pár restauraček zakotvíme v naší snídaňový a dáváme si oliheň a zeleninu na špejli. Než nám přinesou jídlo, zaujme mne jedna z číšnic, která má prdelku jak lusk ale hlavu velkou jak fotbalový míč. Je vtipné ji pozorovat, vyloženě si užívá pohledy kolem, s tím, že asi všichni na druhý pohled musíme tušit, že dřív to byl roztomilý klučík.

Jídlo bylo výborné. Jdeme se projít na pláž a zkusit vyjednat výlet s pár drobnými v kapse. Večer má pláž úplně jinou atmosféru, lepší, zajímavější. Na výlet se nakonec domluvíme s mladíkem, který nám dává ještě lepší cenu než tu ráno a tak si plácnem. Dáváme čtvrtinovou zálohu a jako potvrzení dostáváme kus papíru, tak doufáme, že v úterý na výlet pojedem.

Z pláže jsme v hotelu do pěti minut. Bereme počítač a usazujeme se na terásku. Naproti je otevřený bar, ve kterém krásně zpívá Filipínka americké odrhovačky a my si užíváme večerní atmosféru Alony beach road.

Jedna plážová póza

 

Druhá plážová póza

Ivča píše deníček (v pozadí divoký hudební bar)

Po dopsání deníčku je čas trochu „zapařit“

Budíček nás opět tahá před osmou z postele, jsme však lenoši a ještě hnípeme. Bohužel hotýlek nenabízí snídani a my si ještě budem muset počkat na něco k snědku. Běžím na recepci poptat půjčení skůtra a vše dopadá dobře a přebírám klíčky a dvě helmy. Nemáme úplné představy o našem stráveném času na Boholu, ale na dnešní den hrubý plán máme, i když to chce ještě doplánovat, kde se určitá místa k navštívení nacházejí. Jak to ale udělat, když hotelu ráno nefungovala elektrika, takže nejen že nejde wi-fi, nefunguje ani klimoška a ještě k tomu nám nesplachuje záchod. Jaká to pohroma po ránu J

Elektrika za chvíli naskočila a záchod nám opravili, jen pro doplnění. My už ale skáčeme na skůtra a jedeme k Alona Beach podívat se jak vypadá místní epicentrum a také se najíst. Po chvíli bádání nacházíme restauračku, kde Ivča objednává klasickou kontinentální snídani a já snídani filipínskou (vejce, ryba, rýže, ovoce a kafe). S wi-fi máme smůlu, tady taky vypadla elektřina. Hrubý plán máme, zbytek tedy dořešíme po cestě.

Po dvaceti minutách opouštíme ostrov Panglao a po mostě jsme hned na Boholu. Pokračujeme dále až do města Loboc, kde se nachází nejstarší kostel ze Španělské kolonizace z 16 století. Také je zde možnost nasednout na výletní loď a užít si výlet s obědem po místní řece. Z referencí však víme, že je to ztráta času a my Loboc máme spíše jako průjezdní bod směrem k nártounům.

Nártouni jsou nejmenší primáti na světě a jsou specifické pro tento ostrov. Jedná se o ohrožený druh a dle průvodce Lonely Planet se pár aktivních českých občanů prosadilo o to, aby nártouni nebyli uměle chováni (často v klecích), ale chováni ve svém přirozeném prostředí. Na Boholu jsou tak nyní dvě místa, kde lze tyto zvířátka spatřit v jejich přirozeném prostředí. Tato noční opička se vejde do dlaně ruky, ale je to i pěkně mrštný tvoreček, dokáže z místa vyskočit do výšky pěti metrů.

Do Tarsier Conservation Area, kde nártouni žijí, přijíždíme asi po čtvrthodině jízdy z Lobocu. V pralesním prostředí je chodníček, kde lze občas spatřit pracovníka parku. Každý pracovník značí to, že je v blízkosti nártoun. Pracovník tak hlídá, aby se jej návštěvník nedotýkal a nijak jej neohrožoval. Nártounci povětšinou spějí, ale občas vidíme některého z nich valit jejich obrovská kukadla. Jsme z nich s Ivčou naměkko, jsou to opravdu malí a na pohled křehký tvorečkové.

Pokračujeme dál a dojíždíme do městečka Bilar, kde se má nacházet motýlí farma. Farmu nevidíme a navštěvujeme místní trh, kde kupujeme banány. Vidíme i jídelnu a já se ptám Ivči, zda na to má žaludek. Kýve, že ano. Nejde o to, že by jídla v těchto „jídelnách“ vypadala špatně, naopak. Jde spíš o to, že jídelny jsou pro místňáky a turisté do nich zavítají jen vzácně. Osobně si myslím, že jídlo v těchto podnicích je kvalitnější, protože ho vaří s láskou nějaká mamča, co musí obstát u místních obyvatel, co takové podniky navštěvují. Vše projde varem, tak se snad Evropský žaludek nemusí obávat. Dáváme si dvě filé z ryby, zeleninu, nudle, rýži a k tomu dvě koly, za což platíme v přepočtu 50 korun. Paní z podniku vypadá spokojeně, když jí říkáme, že nám chutnalo.

Po chvíli nacházíme i Butterfly Conversation Centre. Po zaplacení symbolického vstupného se nás ujímá holčina, která nás provádí od housenek motýlů, kukel a následně celých exemplářů, vše samozřejmě v živé podobě. Trávíme zde tak půl hodinky a líbí se nám hlavně přírodní prostředí.

Pokračujeme k Chocolate Hills, což je hlavní dominanta Boholu. Jedná se o stovky stejnoměrných kopečků, které v suchém období připomínají čokoládové kopečky. Nyní jsou však krásně zelené. Dorážíme k vyhlídce, z které je vidět největší koncentrace těchto kopečků.

Když už jsme se pokochali, tak se ještě účastníme dětských tanců a zpěvů. Prťata jsou kouzelní a my se tu tak na čtvrt hodinky příjemně zastavujeme. Skútru se nyní ujímá Ivča a řídí směrem zpět. Po půl hoďce jí to už nebaví, prý, že mám dlouhé nohy a ona když zatáčí, tak o ně rukama drhne. Bereme benzín a řízení se ujímám já, ani mi to tak nevadí, namísto 40 jedeme 80 km/h a jsme tak brzo v Tagbiliranu, kde se chceme podívat.

Město je pěkně rušné a řízení motorky je zde boj asi jako ve většině asijských měst. Propletli jsme se až k místnímu obchodnímu domu, kde chceme nakoupit nějaké zásoby (hlavně pití). Obchoďák však má i restauraci, kde po nákupu usedáme.

Objednali jsme polévku z Lapu Lapu, grilovanou rybu a zeleninové chopsey pro dva. Tady asi nezhubneme, nálož je to hrozná, nicméně výborná. Po posledním soustu odfukujeme, platíme a jedeme zpět do hotelu, který je tak 20 km. Na mostě směr Panglao je neskutečná kolona a s motorkou se probojováváme mezi auty a jinými motorkami. Ivča je z toho všeho trochu poplašená. Kolonu projíždíme a pak cesta už odsýpá v pohodě.

Na hotelu nám zítra končí ubytování a my stále nemáme alternativu. Prodlužovat se nám to tu nechce (ani nevíme, zda je to možné, sezóna je zde opravdu nabitá) a tak hledáme jiné ubytování. Obvoláváme vytipované možnosti a jedna volba se nám daří zamluvit na další 4 dny. Dle hodnocení paráda, ale zdá se nám to nějaké levné, tak uvidíme, co nás zítra čeká.

Malý nártounek

Naše první společná

Chocolate hills

Vysmátá Ivča s větrem o závod

Vstáváme na pohodu. Odvoz na letiště máme domluvený s naším domácím, takže se nemusíme nikam hnát. Kolem osmé vstáváme, dobalujeme bágly a snídáme opět zdravě mango a banány. Od Tobyho jsme si přivezli celý kokos, tak místo čaje máme dnes čerstvé kokosové mléko.

V devět na nás domácí mává vedle nastartované dodávky. Platíme ubytko, loučíme se a nasedáme. Dodávku máme celou pro sebe. Původně jsme mysleli, že řídit bude domácí, ale jedeme s jeho tchánem.

Jsme mile překvapeni, že vyrážíme na čas a nikde nezastavujeme. Během chvíle opouštíme Port Barton a vjíždíme na nezpevněnou cestu. Dodávka má již trochu opotřebované tlumiče, takže cítíme každou díru. Naštěstí jich není tolik.

Cesta je suchá, řidič kliďas, takže si v pohodě  můžu vychutnávat výhledy po krajině. Od pralesa, po rýžová políčka, domácí obydlí i hromadu kamenů a i sráz uměle vytvořený nad námi, aby tu v budoucnu mohla být asfaltka a zvýšil se tak turismus v městečku.

Během čtyřicetipěti minut jsme v Roxasu, křižovatce, kde odbočíme doprava a už si to po silnici šinem další dvě hodiny. Když máme zhruba hodinu do cíle, oba s Tomem přemýšlíme, zda se nám chce ukrutně na záchod či to vydržíme. Jako by nám řidič rozuměl, zastavuje u krajnice a názorně nám předvádí, proč tak učinil J

Vjíždíme do Puerta a je tu menší zácpa. Máme však vela času a tak se nestresujem. Pán nás vyhazuje u odletové haly, rozloučí se a mizí v dáli. My jdem do odletovky, zkontrolovat let a nechat si vytisknout boarding pasy. Máme necelé tři hodinky do odbavení, vyrážíme na oběd.

Ptám se Toma, zda má u sebe foťák. Tom vypadá, že nechápe můj vtípek a tvrdí, že ho přece mám u sebe. I když jsme z vedra spocení, teď už na nás nezůstalo nic suchého… Předpokládáme, že řidič tady někoho vyzvedává, proč by sem s námi jel na otočku. Letištní parkoviště je malé, tak se Tom po autě běží rozhlédnout. Po chvíli se vrací a já vidím, že telefonuje. Volá s naší domácí a ta nás uklidňuje, že řidič je její tatínek a že je někde poblíž. Po deseti minutách přešlapování, vidíme pána s naším foťákem v ruce a tolik díků během deseti sekund snad ještě neslyšel.

V Asii to vypadá, že je všechno blízko. Jen pár metrů od letiště, cca 100 metrů je hned restauračka. Zapadáme tam a dáváme si rybu s rýží. Snažíme se připojit na net, abychom si mohli zamluvit ubytování. Včera se nám nezadařilo. Net však moc nejede. Ze včerejška máme v merku jeden hotýlek. Již jsme jim psali sms (na volání tu moc nejsou), ale nedostalo se nám odpovědi. Tom to bere do svých rukou a volá jim. Dostáváme nabídku, kterou rozmýšlíme.

Nic cenově výhodnějšího jsme neobjevili, potvrzujeme tedy sms rezervaci. Než si oddychnu, že máme dnes kam složit hlavu, vyměníme si pár zmatených zpráv. Na letišti musíme zaplatit domácí odletovou taxu, odbavit zavazadlo a pak jen čekat, zda náš let poletí na čas. Filipíny jsou pověstné tím, že vylétnout na čas je zázrak.

Opravdu s malým zpožděním vzlétáme a jsme mile překvapeni. Let trvá asi hodinu. Baťoh máme na pásu během chvíle, a tak si říkáme, že bychom mohli stihnout lodní spoj na Bohol v půl sedmé (máme cca 50 min). Z průvodce víme, že výhodné je vzít „bílé taxi“ kousek od příletové haly. Činíme tak. Nástupní taxa je 40 pesos a za každých ujetých 300 metrů 3,5 pesos. Máme spočítáno, že by nás cesta do přístavu měla vyjít kolem dvou stovek pesos.

Řidič je upovídaný, bohužel má huhlavou angličtinu a tak si ze začátku myslíme, že nás chce natáhnout. Což se po chvíli vysvětlí. Ve městě je zácpa, takže chvíli stojíme, jedeme, stojíme, popojíždíme, až nakonec do přístavu dorazíme za tmy.

Celkem tady mají čtyři přístavy. My potřebujeme čtvrtý, kde máme vyhlédnuté spoje. Zaměstnanec přístavu taxikáři sděluje, že čtyřka je v rekonstrukci a my musíme na jedničku. Ok, čas kvapí. Popojíždíme krokem mezi přístavy a za pět minut jsme na jedničce. Tady se dozvídáme, že naše vybraná společnost plavby neorganizuje a zbývají pouze dvě. První, která odjíždí za minutu je vyprodaná a druhá s odjezdem za hodinu má už jen business class. Tlačím na Tomíka, ať si to dlouho nerozmýšlí a lístky berem. Představa, že dnes neodjedem, mne štve.

Připlácíme si na každého stopade českých a lístky z ruky už nedáme. Přecházíme silnici, a jsme v odbavovací hale. Tom ještě shání něco k snědku, bohužel už je otevřen pouze jeden stánek s předraženým pikadorem. Nedá se nic dělat.

Je jedno jestli se po Filipínách pohybujem letadlem či lodí, všude se platí odjezdová daň. Vysolíme tady další prašule, abychom mohli projít do další haly, kde nám zavadla skenují, jak na letišti. V ruce však držíme náš pikador, tak chtě nechtě do sebe ten párek dostanem během minuty. A to jsme se těšili, jak si ho v klidu vychutnáme.

Po kontrole zavazadla nás nasměrují k přepážce, kde si vybereme sedadla, no spíš nám je přidělí, protože do pár míst je vše rozebráno. Zváží nám krosnu a s úsměvem nás oberou o další pesos. Očekáváme tedy, že se v business class bude podávat kaviár a šampaňské.

U brány čtyři čekáme na otevření dveří, to přichází kolem půl osmé. Usazujeme se, a koukáme jak z jara, co že je ta vyšší třída. Asi to, že jsme v prvním patře. Cesta má trvat dvě hoďky, tak já si krátím čas psaním deníčku a Tom studuje průvodce.

V deset večer jsme konečně v Tagbiliranu a do hotelu už to máme jen půl hoďky tricyklem. Hned jak vyjdem z přístaviště, odchytávají si nás řidiči. Nabídka je 350 pesos, Tom se snaží srazit na dvěstě, protože ví, že si říkají přehnaně moc. Neuspějem, tak popojdem o trochu dál, za bránu a tam jsou další mlsní kocouři. U třetího se obchod podaří a my už sedíme napačkaní v tricyklu. Řidič je tak hodný, že nám zastaví ještě u místní sámošky a kupujem nějaký pití. Řidič trochu bloudí, nám nefunguje gps na mobilu, tak jsme zvědaví, kam nás zaveze. Kousek od cíle se ptá místních a ti nás odnavygují správně. V jedenáct přebíráme pokoj a spokojeně odhodíme bágly a relaxujem na předterásce.

Port Barton:

Moc příjemné místo pro relax. Žádné zběsilé tricykly, jen usměvaví místní. Zatím jsem plně nepronikl turismus a jeho zápory. Nikdo se nás tady nesnažil natáhnout, nahánět či do něčeho tlačit. Ulice tu slouží jako dopravní tepny, místo pro hraní basketu, vysedávání. Žádný asfalt, jen prašná cesta. Krámky tu jsou na každém kroku, na první pohled by si v nich Evropan nic nepořídil, na druhé zkouknutí už míří za tou usměvavou obsluhou.

Elektřina tu funguje jen část dne. V našem penzionku to bylo od pěti odpoledne do půlnoci.

Atmosféra Port Barton

Čekárna v odletové hale

Naše „speedboat“

Na dnešní den nemáme plány žádné a my se tak přizpůsobíme pohodovému tempu, které je vlastní Port Bartonu. Už poněkolikáté za poslední týden si vychutnáváme okolo deseti hodin spánku. Ráno si ale vždy přijdeme úplně ochrápaní.

Ivča se chvilku potom, co vyskočila z postele, pustila do přepírání prádla. Já jsem opět vyrazil pro snídani a tentokrát i pro čerstvé plody moře na večeři. Jako první jdu do obchodu, kde víme, že ryby mají, ale vidím jen tři malé chudinky, které nekupuji. V druhém obchodě, který nám doporučila naše domácí, nacházím parádní čerstvé úlovky. Beru kilovou oliheň (tu nejmenší, byla tam i tak pětikilová!!!) a k tomu se s dalšími místňáky přehrabujeme v čerstvých rybách. Jedná se o lodníky, kteří kupují ryby na dnešní výlety. Je to trochu mela, ale všichni se usmívají, že o ryby s nimi bojuje běloch. Za chvíli držím to, co jsem chtěl a to korálovou rybu Lapu Lapu a hned tu největší. Na místní poměry je Lapu Lapu drahá, stojí asi 100 korun kilo (naše měla kilo a půl) a ostatní ryby a olihně jsou za polovic.

Ivča mě už očekává a olizuje se, že jí nesu čerstvé ovoce. K jejímu zklamání mě jen pozoruje, jak kuchám rybu, abychom jí dali k domácím do lednice. Situaci napravuji, kupuji ovoce a za chvíli servíruji stejné menu jako včera – ananas, mango a banány.

Po snídani začínáme trochu prozkoumávat ubytování na Boholu, kam se zítra přesunujeme. Zlobí nás internet a celkově se nám nic v poměru cena/výkon nezamlouvá. Po relaxu na terásce se vydáváme na oběd. Ivča si pochutnává na zeleninovém kari a já na rybí polévce a nudlích. Pro jistotu to pak vše jdeme zapít douškem slivovice.

Abychm dnes nebyli jen lenoši, tak se jdeme projít podél pobřeží. Jsou tu dvě možnosti, k vodopádům nebo na druhou stranu na White Beach. Volíme druhou variantu, protože je blíž a pro Ivču i představa, že prochází džunglí jen půl hodiny a ne o hodinu víc, je stravitelnější. I tak mi ale cestou trošku protestovala, protože při brodění říčky uklouzla a namočila si zadek, pak pozorně pozoruje, jaký had se na ní bude z mangroví usmívat. Je sucho, pijavice nehrozí a hadi spali, takže jsme jen viděli několik krásných motýlů, obzvlášť se nám líbí velcí černí motýli s barevným zbarvením, kteří jsou obrovští – odhadem tak 15 cm.

Po půl hoďce jsme na White Beach a Ivča se na mě zase usmívá a jako vždy má radost, že výlet absolvovala, i když byla maličko ustrašená. Pláž je moc pěkná, lemovaná palmovým hájem, ale písek není tak bílý, jak se pláž jmenuje. Na celé pláži je tak šest lidí a pár místňáků, kteří mají napilno. Od rána asi lezli na palmy podél pláže a shazovali kokosy. Válí se zde stovky čerstvých kokosů. Škoda, že nemáme nožík, hned bych nám dva otevřel. Nevadí, voláme na místňáka a rukama nohama mu vysvětlujeme, že máme chuť na kokos. Po pár přesných úderech mačetou nám kokos předává a ze symbolického penízu má velikou radost.

Po relaxu na pláži se vrací do Bartonu a přemýšlíme o masáži. Naše dvě masérky mají zákazníky a ostatní nám nechtějí slevit z plné ceny nebo se nám nelíbí. Říkáme si, že zajdeme později k našim masérkám. Cestou na pokoj kupujeme rýži a lilek a pak opět chvíli plánujeme.

Před šestou vidím domácího, jak se pere s vekou prázdnou plechovkou od oleje na vaření. Jdu se ho zeptat, zda nám pomůže rozpálit gril. On se na mě směje a říká, že nám právě vyrábí gril z plechovky. Původní se jim totiž rozpadnul a pán si poradil perfektně.

Za pár minut už gril rozpaluje a vlastně nám s pomocí manželky vše ugriluje. Kupujeme mu pivko a on spokojeně griluje a ucucává. Trvá nám to docela dlouho, protože nejprve grilujeme tak 20 minut oliheň a pak podobnou dobu rybu. Mezitím Ivča vaří rýži a připravuje výborný lilek. Když vidím, kolik toho je, tak je to tak pro šest.

Když je všechno hotové, tak s Ivčou oddělujeme kus ryby a olihně a dáváme domácím na ochutnání. Děkují nám, ale sami využili rozpáleného grilu a házejí na ně své ryby. My se do toho pouštíme. Lapu Lapu je opravdu skvělá a potvrzuje pověst místní delikatesy. Oliheň je také výborná, jen zbyla skoro celá na mě, protože Ivča je ryby přejedená. Za chvíli jsem přejedenej i já a vší silou do sebe cpu poslední chapadla. Lilky jsme zmákli taky, jen nám zbyla hromada rýže. Na kostech a zbytcích si pochutnává pejsek našich domácích. V Čechách jsme se několikrát setkali s tím, že zbytky ryb se psům nedávají. Tady jsme byli několikrát svědky, jak dokáže pes během pár vteřin sežrat páteř, ploutve, hlavu a veškeré zbylé kosti. Ani jeden nevypadal, že by mu zůstala kostička v krku J

Po večeři jsme tak strašně přejedení, že na masáž nemáme ani pomyšlení a trávíme jej na pokoji a terásce. Opět plánujeme náš zítřejší přesun a ubytování.

Čerstvá rybička

Grilovaná rybička a oliheň

Po vyprání je čas prádlo usušit

Budíček máme nastavený na půl osmou. Tom má v plánu před výletem dojít pro čerstvé ryby k večeři a mezitím to proložit snídaní. Budíme se však dřív, protože Tomík chytne křeč do třísla. Venku je ještě tma a tak se těším, že něco ještě naspím. To by však nesmělo po chvíli začít svítat. Snad si tu dnes všichni kohouti dávali soutěž o nejotravnější kokrhání. Já bych jednomyslně zvolila všechny, protože oka jsem kvůli nim nezamhouřila.

Budíček Tom ignoruje a úspěšně ho dvakrát zaklapává. Pak jako nic vyskočí z postele a rozběhne se nám pro snídani. Včera jsme měli v plánu vyrazit do nějaké místní „restauračky“ na americkou snídani. Ale jak se říká ráno moudřejší večera, a Tom má výborný nápad sehnat čerstvé ovoce.

Po osmé je zpět, ryby sice nesehnal, za to má dvě igelitky plné ovoce – ananas, banány, mango. V kuchyňce ho před servírováním omýváme, do toho vaříme čaj a balíme na výlet.

Snídáme v klidu, když nás začne trochu tlačit čas. Balíme věci a pádáme s menším zpožděním na pláž. Přicházíme na čas, v dáli vidíme jak Andy s Gabi v klidu míří k nám a našemu kapitánovi. Nasedáme na loď a jsme přichystáni vyrazit. Z jednoho konce pláže prejíždíme na druhý (krokem bychom tam byli za minutu), kde vysedáme a jdem ke stolečku zaplatit místní daň.

Pak už nic nebrání vyrazit. První zastávka je na Aquarium reef. Není to daleko od mestečka a přitom korály a fauna jsou tu rozmanité a krásně barevné. Z první zastávky jsme nadšeni. Jako další je Fantastic  reef. Tady strávíme podle mého odhadu tak půl hodinky Místo je též zajímavé, ale první mě okouzlilo.

Jelikož máme pronajatou loď pro nás čtyři a Andy se zná s lodníkem a již s nim pár výletů po ostrovech podnikl, domlouvají se na další zastávce – tou je Exotic Island.  Na ostrově (tedy dvou – spojuje je malá cestička v moři) strávíme dvě hodinky. Procházkou, šnorchlováním, to jsou činnosti, kterýma prokládáme čekání na oběd.

Kapitán byl ráno pro čerstvou rybu, kterou nám Andy objednal. Název nevíme, ale popsatelná je ryba dobře podle charakteristického bodáku na hlavě. K rybě máme jako vždy rýži s jejich sójovou zálivkou, zeleninový salát, grilovaný lilek a meloun. O kosti z ryby se podělíme s místními hafany.

Než kapitán s pomocníkem vydrhnou nádobí přírodním pískem, Tom šnorchluje a já se opaluji ve stínu stromu. Jsme jedna z posledních lodiček co opouští ostrov. A míříme rovnou na další, Paradise Island. Andy na něj pěje ódu, a to proto, že tu podávají chlazené pivo. Vidím, jak Tomíkovi svítí očka.

Na ostrově je s námi pár lodí, které se během našeho povídání vytrácejí. Plán bylo jedno pivo, šnorchlování a směr další zastávka. Ale z jednoho piva byly dvě. Potom jsme ochutnali místní likér a zapít se musel samozřejmě pivem. Naštěstí tu měli i colu a já tak nezůstala na suchu J Šnorchlování jsme ale také stihli.

Odpoledne bylo příjemné, i když jsme se na další zastávku nedostali, příjemně jsme pokecali se „starouškama“. Původně jsme si mysleli, že jsou manželé. Nakonec se z nich vyklubali dlouholetí známí, kteří spolu každý rok, teď asi osmým vyráží na dvouměsíční dovolenou. Ona z Německa, on ze Švýcar, ale přeci si rozumí J Oba valí dobře německy i anglicky.

Kolem půl páté vysedáme na pláži v Port Bartonu. Bohatší o zážitky i praktické informace se s nimi loučíme. Míříme na hotýlek (cca 4 min chůze). Osprchujem se, malinko zasufrujem a jelikož nám kručí v břiše, je nasnadě kam směřují naše další kroky.

Tom by rád okusil rybu jménem Lapu lapu. Tu by měli servírovat v jedné plážové restauraci. Přejdem mostík a jsme u ní. Tuhle rybu sice nemají, ale i tak se usazujeme, výhled na moře se zapadajícím sluncem má své kouzlo. Usazeni, čekáme asi dvacet minut na objednání. Nikdo si nás nevšímá, i když kolem nás párkrát projdou, tak jsme se rozhodli pozorovaně odejít.

Kousek od hotelu je místní malá restauračka s dobrýma cenama. Hosti jsme tu pouze my. Objednáno máme hned, na večeři čekáme snad půl hodiny. Výběr restauračky (rodinný podnik o dvou dámách) se vyplatil. Jídlo bylo moc dobré s dobrou cenou. Když odcházíme, všechny čtyři stoly jsou plné dalších hostů.

Cestou k hotýlku kupujeme pití a na terásce píšeme deníček.

Jedna z mnoha rybiček

Tom, barman, Gabi, kapitán a Andy

Kapitán nezahálí

Přes deset hodin spánku, co víc si můžeme přát? Cítíme se však tak, že by jsme ještě spali. Vstáváme v osm a jdeme na snídani. Od chvíle, co jsme na nohou se cítíme tak, že náš ráj v podobě tohoto místa za chvíli skončí. Já snídám vajíčka se slaninou a Ivča palačinky. Jsme domluveni, že do desíti vyklidíme stan a lodník bude připraven v jedenáct. Jdeme si to tedy ještě užít, jak jinak než šnorchlováním.

Plaveme k bojce, kde vždy naše šnorchlování začínalo. Dnes jsme se vydali od bojky na širé moře, kde se hloubka měnila minimálně. Rybky mezi korály jsou plaché jako vždy, ale jedna rybka mě dnes štve. Jedná se o hubenou modrou rybičku, jejíž druh vídáme plavat u větších ryb a která funguje jako jejich čistička a tudíž je okusuje. Dnes se však rozhodla několikrát okousat mě a jednou i Ivču. Není to nepříjemné, spíš to lehtá, ale copak už potřebujeme vyčistit? J

Po šnorchlu následuje příjemná přírodní sprcha a jde se pomalu balit. Trvá nám to tak půl hodinky a po desáté už platíme účet. Thelma (Tobyho partnerka) nám rozdává spoustu úsměvů a hezky se s námi loučí.

S Tobym jsme měli možnost během našeho pobytu párkrát hodit řeč. Je to příjemnej Kanaďan se zajímavým příběhem. Na tomto místě 28 let kempoval a posledních pět 5 let provozuje kemp. Vše to začalo tak, že ve chvíli kdy kempovali, tak okolo projížděla skupinka lidí na kajaku, která směřovala z EL Nida do Sabangu (odhadem 200 kilometrů). Jeden ze skupinky na Tobyho zavolal, zda nemají studené pivo. Toby odpověděl, že mají nestudenejší pivo z okolí. Skupinka u něho zůstala 14 dní a zanedlouho se informace o kempování rozkřikla tak, že dnes je nutné kemp rezervoval s velkou časovou rezervou (pokud tedy Toby nesplete rezervace, jako v našem případě, kdy byly některé stany volné).

Do Port Bartonu dojíždíme před dvanáctou a první naše kroky míří do kantýny, kde máme v plánu chvilku posedět. Dáváme si oba Adobo, já s olihněmi a Ivča s rybami. Okolo jedné se ubytováváme v Hashtag guesthouse, který rodinka provozuje necelý půl rok a kde pokoje a koupelna jsou v evropském stylu (v Asii moc nevídané). Líbí se nám tu a potvrzujeme tři noci. Na terásce dáme pivko a mango džus (je jasné, kdo co pil) a vyrážíme na obhlídku „města“.

Přestože jsme asi 15 kilometrů od kempu, tak je nám tu výrazně větší vedro a pláž je pekelně rozpálená. Během procházky si ucelujeme náš zítřejší výlet po okolních ostrovech. Každý lodník nabízí vcelku podobný plán a ceny stejné (700 PHP/osoba včetně oběda). Necháme tomu čas a počkáme si na správnou nabídku, která v Asii často přijde sama od sebe.

V jednom z plážových barů si dáváme shake a pivko a rozjímáme. Správná nabídka právě přijíždí na kajaku. Vidíme starší pár, který známe z kempu. Mají také zajímavý příběh, jsou to Švýcaři v důchodu (nevypadají tak), kteří si důchod užívají tímto způsobem. Třeba tady v Port Bartonu se rozhodli zůstat dva měsíce. Do Evropy se vrátí až koncem března, jakmile bude trochu teplo. Jsou oba správně ztřeštěný a my jsme se jim asi taky zalíbili. Nabízí nám, ať jedem na výlet s nimi, budeme na lodi jen my čtyři a lodník bude dělat to, co mu řekneme. Bereme a už jsme zvědaví, zda nám to zítra tak vyjde. S pánem si domlouváme sraz, že se na pláži sejdeme ještě v podvečer a domluvíme detaily. Ptám se, jak se na tak dlouhé pláži najdeme a Švýcar vtipně odpovídá, že to nebude těžké, já mám modré tričko a on žluté J

Po procházce ještě něco málo nakupujeme v obchodě a jdeme lenošit do hotelu. Na terásce se bavíme s majitelkou, která je moc příjemná. Zjišťujeme jak je to s možností uvařit si svoje jídlo a paní nám nabízí celou kuchyňku včetně toho, že nám rozpálí gril. Ideální, zkusíme zítra nebo pozítří sehnat rybu a mořské plody na gril. Za chvíli musíme vyrazit na pláž na domluvený sraz.

Na pláži vidíme v dáli žluté tričko J Švýcar něco vysvětluje lodníkovi a jak nás spatří, tak potvrzujeme zítřejší výlet. Plácnem si a pokračujeme s Ivčou po pláži dál. Ještě jsme zde neměli masáž, tak což takhle teď? Zastavujeme se u dvou masérek, které mají akorát „stan“ se dvěma lehátkama. Stahujeme už tak příjemnou cenu o 20 procent a jde se na hodinovou celotělovou masáž.

Bylo to super, ale mezitím se setmělo a my jsme celí upatlaní od oleje. Sprchovat se nejdeme a jdeme rovnou na véču. Vybíráme restauraci na jedné z prašných uliček a k jídlu si dáváme krevety s rýží, olihně s rýží, zeleninu a nakonec ovoce. Byla to mňamka a i Ivča už zde do sebe hází jednu oliheň za druhou.

Na pokoji dáváme pár doušků slivovice, spršku, píšeme deníček a také trochu plánujeme další cestu, až odletíme z Palawanu. A jsme také zvědaví na zítřejší výlet po ostrovech s veselými „Švýcary“.

I Hedvě se v kempu líbilo

Ivča se dnes nechtěla hnout ze stínu (Port Barton)

Ráno se probouzíme dřív než obvykle, ale z postele se nám ještě nechce. Převalujeme se, kolem půl deváté otevíráme očka a ještě než vyrazíme na snídani, povídáme si a koukáme přitom ze stanu na vlnky v moři. I když je krásné počasí, oba se probouzíme se zvláštním pocitem. Ani jeden ho nedokážeme popsat, ale věříme, že je to jen chvilkový stav.

Na snídani si dávám své oblíbené palačinky a Tom svou vajíčkovou klasiku. Posilněni nasazujeme šnorchly a plaveme u pláže, kde jsou zajímavé korály. Vylezeme u spršky se záměrem smýt ze sebe sůl. Nejsme tu však sami. Vidíme pradlenku, jak v několika kýblech přepírá své prádlo. Je tak milounká, že nám uvolní prostor, poodejde dál a my tak můžeme udělat potřebnou ranní hygienu J.

Do oběda lenošíme v síti, čteme časopisy a nabíráme sílu. Oběd je opět výtečný, tak že se s ním peru dobrou půl hodinku, protože nechci na talíři nic nechat. Dnes jsou s námi u stolu dva nové páry. Přemýšlíme, zda k nim ještě někdo přibude.

Odpoledne berem kajak a jedem na kokosovou výpravu. Tom včera obhlédl terén a bere mne na prozkoumané a osvědčené místo. Je to zátoka cca 10 min od kempu. Voda je tu teplá, kalná, ne moc osvěžující, proto asi ty dvě stavení, které jsou kolem nás, zejí prázdnotou. Tom mě provází po pěšince, která kontrastuje s vyprahlostí okolo. Trávníček vypadá na anglickou kvalitu. Za jedním stromem má Tomík schovaný nástroj – 5 metrovou bambusovou tyč.

Nejnižší palmu již včera očesal, tak se vrhá na druhou nejnižší. Ta má asi dvacítku kokosů, ale přicházející je svazek tak pěti. Snaží se je tyčí oddělit od tvrdého stonku, ale nedaří se. Místo kokosu láme tyč ve čtvrtce. Rozhlíží se po dalším náčiní a nalézá stejně dlouho ale lehčí variantu. Jako McGyver, provrtává nožíkem dírku do ní a díky vrtuli tam nůž drží. Otevírá nejdelší čepel a jde na to.

Piluje, piluje a piluje, až techniku vypiluje a po deseti minutách první kokos pádá k zemi. Já jsem ráda za něj i za sebe, protože slunce tu žhne jako blázen a já hledám stín, kde se před ním na chvíli schovám.

Tomíka úspěch navnadil a chce po jednom kokosu pro každého z nás, že se po malé pauze vrhá na další proviant. Trochu vysílen, s delšími prostoji a po mém ujištění, že kokos už je na cestě, po usilovném boji kokos shazuje a že nekecám, natočila jsem ho při tom J.

Do jednoho z nich provrtáváme dírku a jako správní zálesáci máme u sebe připraveni brčko, tak můžem hned podávat. Tomovi to ale stejně nedá a jde se ještě přesvědčit, že ty nejpřístupnější palmy již očesal. Rozbíjíme vypitý kokos a zjišťujeme, že má krásnou dužinu.

Navrhuji, že bychom si na dužině mohli pochutnat na pláži blíž ke kempu, kde určitě bude stín. Plán byl odsouhlasen všemi přítomnými. Nasedáme do kajaku a pádlujeme skrz malé vlnky na naši pláž. Tady ve stínu ukusujeme dužinu. Sníme ji sotva čtvrtku, protože je tak sytá a tučná, a my máme docela plné žaludky od oběda.

Kolem půl páté parkujeme kajak, skáčeme do moře a skotačíme. Připlouvá loď s dalšími nájemníky. Tak dnes bude večeře bohatá, konstatujeme J Osprchnem se, lenošíme u stanu a po šesté se vydáváme, dnes pešky, za netopýrama. Je to kousek od kempu, přeskáčeme pár kamenů a jsme u nich.

Dnes si to už vychutnávám, protože pode mnou nehoupou vlnky a já mám pevnou půdu pod zadkem. Během deseti minut vylétne ze skalního otvůrku desítky netopýrků a Tom úžasle sleduje tuhle podívanou.

Před večeří píši deníček a Tom mi za zády relaxuje při čtení průvodce v houpací síti. Než servírují večeři, já usrkávám banánový shake a Tom pivo. Dnes jsme měli k večeři opět rybičky, zeleninu a k tomu vždy rýži. Zase se olizujeme za ušima.

Nadláblí domlováme zítřejší přesun do Port Barton a hrajeme uno u ohníčku. Cestou ke stanu na chvíli zastavíme na pláži a protahujeme se, i něco z jógy jsme praktikovali. Dnes bychom chtěli dřív zalehnout, uvidíme, zda slovo dodržíme

Kokosy třeste se

Ivči nové trojky

Najdi si svojí Ivču

Jak příjemné se opět probudit bez zazvonění budíčku. Sice probuzení, ale ještě se tak půl hoďky převalujeme. K snídani si objednávám vajíčka se slaninou a Ivča lívance. Dostáváme oba vajíčka se slaninou J Ivče to ani tak nevadí, protože k toustům je možné přimazat marmeládu a mě to také vlastně nevadí, protože mám vajíčka navíc.

Po snídani nasazuji šnorchl a Ivča se hned přidává. Než se však ponoříme do moře, slyšíme, jak se jeden z kokosů kousek od nás uráčil k zemi. Jednalo se však o starý kokos, u kterého jsem objevil víc než metrového zeleného hada. Had je vyplašený a zdrhá do džungle. Mezi korály se pohybovala rybka, co jsme ještě v Asii neviděli. Není ani plachá, tak okolo ní kroužíme jak mlsní žraloci. Po další půl hoďce vyplouváme na břeh přímo u přírodní sprchy, kterou jsme si oblíbili.

Houpací síť nás oba láká, ale stále je zde co nového poznávat, tak bereme kajak a míříme si to za útes zjistit, co se nám nového odkryje. Připlouváme ke krásné dlouhé pláži plné lemované jak jinak, než palmami. Pláž vypadá opět jak z katalogu, ale žádný resort se na ní nenachází. Palawan je stále místem, kde není rozvinutá infrastruktura a tak je většina pláží dosažitelná jen lodí. Nejsme tu však úplně sami, na kilometru pláže se nacházejí i tři obydlí, z něhož jsou dvě rodiny doma.

Děláme nějaké fotky a pod palmami nacházíme čerstvě spadané kokosy, které po zatřepání signalizují nevypité kokosové mlíko. Super, bereme je, než se do nich pustí kokosový krab. Tuhle mrchu jsme zde ještě neviděli, ale jedná se o obrovského kraba, který udělá do kokosu velkou díru a pochutná si na obsahu. U jedné z kokosových palem máme kokos přímo na dosah (tedy s použitím klacku z palmového listu). Po pár úderech ho dostávám k zemi. Fajn, batůžek máme plný a  vyrážíme na naší pláž.

Spadané kokosy bohužel nechutnají dobře, spadly nejspíš příliš nezralé (soudíme podle jejich velikosti) a mlíko není dobré. Zdolaný kokos z palmy chutná však výtečně. Ivča v houpací síti ho chytla a cucá a cucá. Blíží se čas oběda a naše žaludky to vítají. Překvápko v podobě kuřecího řízku na filipínský způsob vítáme a opravdu si pochutnáváme. Obědvají s námi i dva další cestovatelé. Je asi vzácnost, že tu jsme aktuálně ve čtyřech (skupinka pěti filipínských turistů před obědem odjela). Nová dvojice je z Francie.

Po obědě se s Ivčou na chvilku oddělíme. Mě láká se vydat kus do džungle a dostat se tak k pobřeží, u kterého jsme včera projížděli kajakem. Ivča zůstává v houpací síti a já jí slibuji, že se do dvou hodin vrátím a přinesu nějaké čerstvé kokosy.

Jdu chvilku po pobřeží, přejdu pár skal a vidím, před sebou zakotvit na kajaku dva Francouze od oběda. Jedou na vodopády, ale zakotvili moc brzo. Po včerejších zkušenostech jim vysvětluji, že tady ještě ne. Směřuji si to dál a po chvíli jdu podél mangroví, ze kterých má Ivča takový strach. Před dvěma lety zjistila, že jsou plné hadů, což je sice pravda, ale stále si jako hloupý Evropan říkám, že hadi se nás bojí víc než my jich.

Dostávám se k pobřeží, kde je jedna rozpadlá chatka, kde asi někdo kdysi dávno spokojeně žil. Je to krásné místo, kde není ani živáčka uprostřed palmového háje. Je tu božský klid až na to, že na moři vidím se blížit se zmatené frantíky. Z dálky volají, zda jsou ty vodopády už tady, odpovídám ať jedou dál. Začínám si vyhlížet nějakou palmu, abych splnil slib. Nedá mi to, ale pokračuji dál až se zastavuji u mangroví. V dálce slyším hlasy a vidím tři filipínské teenagery. Ptám se jich, zda se dá jít dál, ale buď mi nerozumějí, nebo se stydí. Usmějí se a mizí uprostřed mangroví. Fajn jdu kus za nimi, ale po chvíli to vzdávám, nestihl bych se vrátit do slíbených dvou hodin.

Nacházím palmu, u které jsou kokosy asi tři a půl metru nad zemí. Mám u sebe metr a půl dlouhou hůl, kterou se snažím kokosy shodit. Docela vyšťavenej to za chvíli vzdávám. Nacházím kus rybářské sítě a připevňuji k holi nůž, přičemž si přijdu jak Robinson tak trochu bez zkušeností. Bez kokosů se prostě nevrátím a přemýšlím, jak je dostat. Slunce pálí a v palmovém háji se lze schovat jen pod palmu, kde tak hrozí dostat do hlavy kokosem (většina je ve výšce 10 metrů a výš). Po chvíli hledání nějakého dlouhého klacku nacházím bambusovou větev. Má dobrých šest metrů, tak super, jde se na to.

Kokosy jsou však tvrdý oříšek, jejich stonek má v průměru dva tři centimetry a vypáčit kokos je fakt námaha. Jeden se však uvolnil, po pádu ale praská a všude cáká kokosové mléko, sakra. Další za chvíli taky zdolávám, ale rovněž praská, naštěstí vytéká tak z půlky, tak alespoň zaháním žízeň. Jako poslední se mi povedl pořádný kousek, který nepraská, a já ho hned cpu do baťohu, jehož obsah zabírá tak ze dvou třetin. To je macek, Ivča bude mít radost. K němu přihazuji zbylé dva prasklé kokosy, ze kterých alespoň sníme kokosovou dužinu.

Ve smluvený čas dorážím za Ivčou, která mi už jde naproti. Chudinka se už trochu bála, ale jak spatřila kokos a moje nadšení, tak pookřála. Jako McGyver dělám nožem do kokosu díru a Ivča v houpací síťi spokojeně usrkuje. Kokosovou dužinu nedojídáme, je sice výborná, ale je jí tolik, že si jí necháme na později.

Ivča je vyrelaxovaná až až, tak přemýšlí o nějaké akci. Fajn, bereme šnorchly, sedáme na kajak a jedem na nedaleký ostrůvek. Plán je obejít ostrov dokola a pak šnorchlovat z jediné pláže, která zde je. Zpočátku je cesta fajn, ale za chvíli jdeme po kamenech, až jsme na útesech a dál už to nejde. Co teď? Buď se vrátit nebo nasadit šnorchly a skočit do moře. Koukám se Ivče do očí a tenhle pohled znám, je trošku vyčítavej. Nabízím jí, že se vrátíme, ale jako vždy jí její jedna polovina říká „vrať se“ a druhá „skoč“. Domlouváme se tak, že já skočím a pokud proudy budou silné, tak se vrátí a v opačném případě skočí. Skáče J

Se šnorchlem míříme podél útesů směrem ke kajaku. Je tu velká hloubka a moc toho není vidět a tak plaveme dál a dál. Začínají se objevovat korály, až jsme v rozumné hloubce na pozorování ryb. Není to tu ovšem tak zajímavé. Plavu stále jako první a když už jsme skoro u břehu, kouká na mě asi z jednoho metru docela zajímavé stvoření. Ať se pohnu kam se pohnu, stále mě to sleduje. Jsem posera, začal jsem couvat a přemýšlím, že toto ještě neznáme. Chobotnice to nebyla, tohle bylo o dost větší, ale i podobné. Ivča se dostává na břeh a já se vracím, nicméně stvoření mezitím zmizelo.

Blíží se západ slunce a Toby nám doporučit jej pozorovat od jedné jeskyně mezi útesy, ve které jsou netopýři. Chudinka Ivča, ta si se mnou dnes užila, u jeskyně se jí nelíbí, protože tam jsou vlny. Západ slunce a vylétávající skupinky netopýrů z jeskyně se mnou však vydržela. Musím jí to dnes vše vynahradit.

Večeře je dnes zvláštní, jsme tu jen ve čtyřech, což je sice na jednu stranu fajn, ale přecijen by se zde nějaká společnost hodila. Povídáme chvíli s Tobym, který zodpovídá dvě naše otázky. Zelený had pry není jedovatý, tenhle druh je prý spíš domácí mazlíček. Mořské stvoření byla sépie, nevěděli jsme, že dorůstá takových rozměrů, ale nová zkušenost je fajn. Po večeři trávíme čas u ohníčku a hrajeme Uno. Ivča pak relaxuje v houpací síti a já píšu deníček, který právě ukončuji a jdu jí to vše vynahradit

Jedna katalogová

Nejlepší přírodní sprcha na světě

McGyver a jeho kokos

Ráno otevíráme očka sami od sebe, žádný budíček nás nebuzeruje. Je půl deváté a my z postýlky vidíme krásné na moře a probouzející se den.

Protahujeme se a s prázdnými žaludky si míříme na snídani. Já si dávám palačinky a Tom vajíčka. Poté se volným tempem vracíme do stanu a já se pokládám do houpací sítě a Tom už přešlapuje nedočkavostí ponořit se do vody a zašnorchlovat si. Já se k němu po chvíli přidám a společně kousek od břehu pozorujeme rybičky. Prý je tu možné zahlédnout i lobstera. Dnes se s námi nepotkal. Třeba zítra J

Před obědem listujeme časopisy a sem tam něco čteme. Prokládáme to pohledem na krásně sluncem ozářené moře a přitom jsme skryti před přímým sluncem v naší předterásce. V půl jedné se podává oběd. Jako včera stejně výtečný, že se olizuji až za ušima.

Na odpoledne jsme si naplánovali výlet na kajaku k místnímu vodopádu. Cestu přibližně víme, tak oblékáme vesty, berem pádla, nasedáme do lodě a celí natěšení začneme pádlovat. Entuziasmus z nás opadá po pár tempech, kdy zjišťujeme, že to není taková sranda, jak se z dálky zdá. Je to dřina, tak si během naší dvacetiminutové cesty dáváme párkrát oraz.

Myslíme, že jsme dorazili na správné místo. Parkujeme loď a po cestičce se vydáváme do lesíka pralesíka. Po pár minutkách dorazíme do osady o pár chajdách, kde předpokládáme, že by mohly bydlet zaměstanci kempu.

Zapíšeme se do knihy návštěvníků, dáme symbolický příspěvek a po krásně upravené kamenité cestě stoupáme k vodopádku. U něj pár mlaďasů kempuje a připravuje si oběd. Když nás zpozorují, tři klučíci se hrnou k nám a skáčou do jezírka před vodopádem a předvádějí se před námi. To se nám hodí, alespoň víme, kam můžem až doplavat, přímo pod něj. Já po krátkém osmělování, nakonec také hupnu do vody a nechám se šlehat od padající vody. Příjemně jsme se osvěžili a vydáváme se na cestu zpět.

Po cestě potkáváme dvě malé děti a zdravíme se s nimi. Tomovi v hlavě blesknul nápad, že po cestě viděl hodně kokosů a tak si umanul, že chce jeden pro sebe. Na zpáteční cestě tedy hledáme pláž, na které by nějaká ta palma stála, byla ostatním neviditelná a on z ní mohl kokos shodit. Na jedné takové zastavujeme a Tom se vydává po cestičce hledat tu svou palmu. Já mezitím čekám na pláži.

Po deseti minutách se vrací a já zjišťuji, že se ještě pořádně nevybouřil, kokos nemá a táhne ho to zpět. Já nejsem moc nadšená, přeci jenom nevím, kde na mě vykoukne nějaké zvířatko, ale taky mne to malilinko láká.

Cca 2 minutky cesty kolem magroví mi Tom ukazuje tu svou palmu. Po cestě si nasbíral tři kameny, které hází po kokosech s nadějí, že se do něj trefí a ještě z větší naději, že by kokos spadl. Z patnácti ran, se trefil pětkrát, ale dvakrát kamen zakempoval v koruně.

Nasedáme do kajaku a během chviličky jsme zpátky v kempu. Jdem si zaplavat do moře, poté se omyjem v přírodní spršce (svedená voda z potůčku kousek od kempu) a už si lebedíme v naší síti. Kocháme se pohledem na zapadající slunce a počítáme minuty do večeře, na kterou se moc těšíme.

Večeře se podává v půl osmé. Kolem sedmé se většina ubytovaných schází před recepcí u ohýnku. I my tak dnes činíme, ale zaseknem se s Tobbym (majitel) na baru a povídáme o všem možném. Chtěli jsme se ho zeptat ještě na extra noc navíc, ale nebyla ta správná příležitost. Od jeho zaměstnankyně  ze včera víme, že mají plno, ale zrovna dnes kolem nás jsou oba stany volné, tak tajně doufáme.

Večeře je opět znamenitá. Hltáme každé sousto. Po večeři jdeme na bar objednat si kávu a v tom si nás Tobby odchytí a nabízí noc navíc. Supeeer, to se musí zapít J Já kolou a Tom kafčem. Sedíme u ohýnku, hrajeme uno a ucucáváme pití.

Kolem čtvrt na deset vypínají generátor a už tu svítí jen petrolejové lampičky a ohýnek. Pomalu se vydáváme k našemu stanu a relaxujeme za poslechu vln moře.

Otázka, zda dorostou než odjedeme

Není nad trochu romantiky

Takhle to tu vypadá, než vypnou generátor

Ivča byla ráno opět pilná jako včelička a než jsem otevřel oči, tak nás balila na další cestu. Poslední dvě noci jsme toho ale moc nenaspali a je to na nás znát. Snídaně byla skvělá a vypadá to, že dnes vše zvládáme na čas. Za deset minut osm jsme již připraveni na vyzvednutí řidičem, který nás má nabrat v hotelu. Nic neponechávám náhodě a protože nám manžel Kathy poslal den předen číslo, tak jdu rovnou zavolat, kde je.

Z telefonu slyším špatnou angličtinu a nejvíc slova „problem“, „van is full“. Sakra, další šedivej vlas. Zvýšeným hlasem mu říkám, že máme rezervaci, ať na nás počká u vanu a že jsme tam za tři minuty. Rychlou chůzí a s trochu trpkým výrazem dorážíme za řidičem, který ale pružně zareagoval a nechal vypravit dva vany, takže s dalšími třemi lidmi nasedáme do jednoho z nich. Nakonec se tady vždy vše nějak vyřeší, ale stojí to ten šedivý vlas.

Cestou trochu povídáme s Britkou, která cestuje sama. Vypadá holka, že má kuráž, ale co ten její cestovatelský kufr? Možná je ráda, když jí ho chlapi nosí, ale příště snad sbalí krosnu. Řidič asi rád sleduje Dakar, protože to s námi pálí hlava nehlava. Na to, že se v autě nejde připoutat a on po místní silnici jede 130, tak máme i trochu strach. Máme příjemnou přestávku kousek od Roxas, kde je možné se občerstvit. Já si dávám v přepočtu za 40 kč olihně s rýží. Ivča má z těchto podniků pořád trochu strach a přestože jí vidím na očích, že by si dala, tak zůstává o hladu.

Do Port Bartonu dorážíme před dvanáctou a posledních několik kilometrů je po dost drsné šotolinové cestě. Jak tady asi ty vany jezdí, když zaprší. Port Barton je jiný kafe, než Nido, je tu klídek, žádné tricykly, prostě paráda. Před odjezdem do kempu máme pár povinností, zamluvit si ubytování na dobu, až se do Port Bartonu vrátíme, nakoupit nějaké zásoby a také se najíst. Van zastavuje u guesthousu Hashtag. O tom už jsem nějaké reference četl a chtěl jsem se tam jít také podívat. Paní nás rovnou odchytává a ukazuje pokoje – moc pěkné. Říkáme jí, že jí dáme do hodiny vědět, až obejdem jiná ubytování. Chvilku s námi povídá a zjišťuje, kam jedeme. A protože se tady všichni znají, tak paní nelení a volá Thelmě (správkyně kempu), že tu má hosty. Ta jí odpovídá, abychom rovnou naskočili na jejich loď, která je připravena na pláži a že za chvíli odjíždí. No jo, když mi ještě máme zařizování…

Jdeme na pláž okouknout situaci a lodník opravdu čeká u lodi s dvěma Australankama, které míří do stejného kempu. Lodník říká, že právě vyráží, což se nám ale nehodí. Rychle konzultuji s Ivčou a beru situaci do svých rukou a rozhoduji rychle. Prosím lodníka s cestovatelkami, ať pět minut počkají a Ivču tam nechávám s nimi. Letím do obchodu nakoupit zásoby (mimo jiné i skvělý rum za 22 korun) a vlastně kromě zamluveného ubytování jedeme rovnou do kempu. Co ale teď, Port Barton je tuhle sezónu také oblíben a hrozí, že až budem zpět, budou ubytování plné. Paní s guesthousu tak získává kšeft a my u ní SMSkou zamlouváme první dva dny ubytování.

Cesta loďkou do kempu, který provozuje Toby (Kanaďan) a Thelma (Filipínka) trvá asi půl hoďku. Přijeli jsme do ráje, jedná se o pláž s pár stany a bambusovými přístřešky, kam není přístup jinak než po moři (možná tedy ještě mačetou skrz džungli). Je tu sedm stanů, které mají dvojpostel a do každého z nich se tak vejdou dva lidi. To znamená, že se tady na krásné velké pláži nebude pohybovat víc než čtrnáct lidí a personál kempu. Stan máme pod palmami asi deset metrů od moře, nechybí houpací síť a příjemné sezení, zkrátka dost prostoru pro každého. Kemp funguje tak, že za fixní cenu 1600 pesos za osobu je zde možné bydlet, v ceně je snídaně, oběd a večeře a je možné si kdykoliv půjčit kajak nebo využít loď pro šnorchlování nebo rybaření (v ceně)

Potom, co jsme se ubytovali, tak pro nás přichází personál a zve nás na oběd. To je milé, protože oběd už tady byl a oni připravili jídlo jen kvůli nám a dvou Australankám. Po obědě začíná ten pravý ráj a to relax v houpací síťi, koupání, prochajda po pláži, prostě aktivity/neaktivity, které zde budem dělat tři dny.

Přestože se blíží západ slunce, tak já usínám a promeškávám ho – tak snad zítra. Ivča si ho užila a u toho psala deníček. Postupně zjišťuji, že Ivča je tu hlavně přes žrádlo J Kdykoliv se blíží čas oběda anebo večeře, je natěšená jako malé dítě. Básní o tom, jak se těší na rybu, na zeleninu a další překvapení, co nás čeká. Je pravda, že zatím jsou pro nás Filipíny kulinářským zážitkem a vlastně nejlevnějším a nejdostupnějším jídlem je to, co je u nás naopak nejdražší – plody moře.

Před večeří sedíme ještě u ohně s dalšími cestovateli, k našemu překvapení jsou ve většině Finové. Podle knihy tu byli před pár dny i Slováci!, ale už odjeli. Večeře je formou švédských stolů a myslím, že by nás muselo být tak 40, abychom to vše snědli. Já si nejvíc ujíždím na olihních, grilovaných rybách a naložených rybách. Ivča se zaměřila na bambusovou směs, masozeleninové kuličky a zeleninu. K tomu všemu si dává banánový desert a očka jí jen svítí. Kromě vody je pití za příplatek, ale ceny jsou české. Dáváme pivka, kolu, kafe a po asi půl hodince u ohně jdeme do našeho přístřešku. Já píšu tento deníček a Ivča trošku čte. Dneska to asi zalomíme dřív a věřím, že zítra nás čeká báječný den bez šedivého vlasu.

Náš nový příbytek

Dneska už nebudeme dělat vůůůůbec nic

A basta

Crrr. Sedm dvacet, vstávat. Po dalších dvou zazvoněních vstáváme, připravujeme se na dnešní výlet, tedy já, Tom mě kontroluje z postele. Po osmé se mi ho podaří vykopat z pelechu a míříme na snídani. Já už bych tam byla dávno, ale samotný se mi nechce. Ve třičtvrtě pro nás má přijet průvodce. Se snídaní si dávají na čas, ještě v půl ji nemáme na stole. Jen co nám ji donesou, přichází recepční, že náš průvodce je tady.

To je něco pro mě. Ve stresu, abychom vše stíhali najednou pociťuii neklid z toho, že zdržujeme. Nějak tady neumím být nad věcí. Tom nic neřeší a v klidu ukrajuje další porci své omeletky J. Během deseti minut jsme připraveni a nasedáme do tricyklu a jedem na pláž (cca 3 min).

Tady si nás přehazují jako horký brambor a z Elleryho, který nás měl provázet, poté Jomara nakonec jedem s někým úplně jiným. Nevadí. Během čekání na loď se seznamuje se sympaťákem z Dánska (jméno jsme zapomněli, tak je to pro nás Dan – viz Srí Lanka). Cca kolem 9.45 už jsme na lodi a vyrážíme vstříc novým zážitkům.

Naší první zastávkou je pláž Seven Commandos. Je to příjemná pláž kousek od El Nida, kde je vyhrazeno pár metrů čtverečních na koupání, ale to nevadí, protože zábavy je tu dost. Na stromě je zavěšená houpačka, a to je moje J Než se k ní dostanu, musím počkat, až si pár slečen udělá selfičko, a pak už nic nebrání, aby mě Tomík pořádně rozhoupal.

Po půl hodině nasedáme do lodě a míříme na Small lagoon. Vlnky jsou občas trošku poťouchlé a průběžně nás sprchují. Plavba trvá krátce a my už skáčem do vody a plaveme do malé laguny. Chvíli plaveme, prokládáme to chůzí na souši a poté znovu plaveme. Je možno půjčit si kajaky. My však volíme první variantu. Pohled nad vodou je lepší než pod vodou ale obojí má své kouzlo. Je potřeba se občas podívat, kam plaveme, protože o velké mohutné kameny čnějící skoro na hladinu tu není nouze. Zpátky se vracíme stejnou cestou. Namazali jsme se dětským olejíčkem a vypadá to, že se nás všechny medúzky zalekly.

Třetí laguna, velká setra je co by kamenem dohodil na stejném ostrově. Zakotvíme a než žbluňknem do vody, plníme si břicha výborným dlabancem. Opět rybičky, mořské plody, ovoce to vše máme na dosah ruky, opravdu. Stoleček postavili přímo před naše místa.

Když už se do nás víc nedostane, oblékáme šnorchly a plujeme do další laguny. Je potřeba proplout otvorem ve skále, cca 2m širokým a opět pohled, který člověku vykouzlí úsměv na tváři. Plujeme si volným tempem, lagunka má malou odbočku, ve které je možno proplavat otvor pod vodou. Já to zkouším, ale můj dech vystačí tak k doplnutí k díře, ale dál už ne. Po třetím pokusu dávám prostor Tomíkovi, který to dá na první dobrou.

Pak už se jen necháme nadnášet na hladině a kocháme se pohledem kolem sebe, kdy nás ze třech skal obklopují pouze skály porostlé sem tam zelení. To už na nás mává průvodce, že je čas se posunout dál a nám nezbývá nic jiného než se vydat zpátky k lodi.

Předposlední zastávka je Shimiyu, Malý otvor ve skále při odlivu dovolí člověku vstoupit do lagunky, která není více jak patnáct metrů na šířku ani délku větší a člověk je tu odříznutý od všeho okolo. Při přílivu se sem není možné dostat.

Poslední zastávka je pouze o šnorchlování. Pod hladinu koukáme dobrou půl hodinu. Jsou vidět zajímavé rybičky, korály, ale v porovnání s Komodem je to slabý odvárek. Ale i tak jsme spokojení, že jsme viděli další kousek podmořského světa. Ted už nás čeká zpáteční cesta do El Nida.

Na pláži si kupuji palačinku. Skoro to vypadá, ale že ji nedostanu. Proč? Když jdete s tisícovkou platit palačinku za stovku, lehce se Vám může stát, že nebudou mít na vrácení. A že by se hnali někam rozměnit, ani prd. Smůlu nemají oni, ale zákazník. Naštěstí Tomík vyhrabe poslední drobné a já tak ukusuji čokoládo-banánovou palačinku směrem na hotel. Jdeme kolem Kathyiny kanceláře a tam nikdo. Jsme v klidu, jízdenky do Bartonu s ní máme předjednané.

Na hotelu dostáváme nový pokoj – klimatizovaný (abychom mohli zůstat ve stejném hotýlku tři dny rezervovali jsme přes dva různé portály). Supr. Koupelna tady přímo vybízí k přeprání našich spodků, jejichž zásoba se ztenčuje.

Večer vyrážíme do města, kupujem sluneční brýle – já ty své někde ztratila, v lepším případě zapomněla doma. Jdem refilovat vodu do Art café. Poučeni z odpoledne, víme, že když řeknou, že nemají na vrácení, nejede vlak. A tak z obchodu odcházíme s nepořízenou a hledáme obchod s balenou vodou.

Mezitím Tom volá Kathy, jak to bude s jízdenkama a její manžel nás ujištuje, že vše zařízeno, ještě nám posílá kontakt na řidiče. Vše co jsme potřebovali je tedy zařízeno a my vyrážíme do třetice do naší restauračky Bulalo plaza na výbornou večeři.

Potkáváme tam Elleryho, hned jak nás zpozoruje běží k nám a omlouvá se, že s námi nejel. Dostal jinou skupinu. Nám to ani nevadilo… Po výborné véče, píšeme deníček, kocháme se nočním výhledem na El Nido, balíme krosnu a v půl jedné celí zmlácení upadáme do spánku.

Ruch „velkoměsta“

Ve velké laguně

Ivča se kochá plavbou

Jak večer, tak ráno má se mnou Ivča problémy, protože dospávám to, co jsme v předchozích dnech nezvládli. Ivča je však pilná jako včelička a připravila nám vše, co je potřeba na výlet. K snídani byl velký výběr a já volím omeletu se zeleninou a Ivča lívance s javorovým sirupem.

V 8:30 už čekáme na odvoz. Ve 45 si říkáme „no stress“, jsme v Asii. Za minutku přijíždí tricykl a jeho řidič ukazuje na papírku jméno „Tomas“. Super, nasedámea skrz El Nido směřujeme k výletní kanceláři. Jaké to překvapení, když se nám v kanceláři omlouvají, že nabrali jiného Tomase. Jednáme rychle a voláme holce z obchodu, že nastal omyl a že nás už nenajdou v hotelu, ale v El Nidu v jiné kanceláři. Holčina pro nás posílá jednoho z průvodců, který nás dovede do správné kanceláře a kde se nám přímo omlouvají, že nás stejně zapomněli nabrat v hotelu. Ano, jsme v Asii, a přestože nám z takových zážitků občas naroste šedivý vlas, tak to tu prostě milujeme.

Byli jsme usazeni na pláži a čekáme na nalodění. Průvodce Elery srší vtipem a s celkem ještě s deseti lidmi šplháme na loď, která se zde nazývá bangka. Cestou ještě nabíráme dva sympatické Francouze na jedné soukromé pláži (Papaya Beach), kde přespávali. Dál plujeme na Secret Beach, u které asi po dvaceti minutách kotvíme s dalšími loděmi. Průvodce cestou hýří vtipem a my se navzájem poznáváme nejen s ním, ale i se skupinkou z Argentiny a Chile.

Na Secret Beach se proplouvá cca dvoumetrovým průlivem, kde se následně objevuje malá laguna s krásnou pláží. Kdyby tady nepřistálo najednou tolik lidí, tak je to dokonalé. Všímáme si, že náš průvodce pokukuje po jedné z našich pasažérek a vybral si tak holku z Chile. Holku však spíš zajímá Secret Beach, ale jeho společnost neodmítá. Lagunku jsme si užili, protože i když byla okolo nás spousta lidí, tak pohled na krasové skály kolem nás takový pocit vyvrací.

Pokračujeme na Star Beach, kde nám posádka začíná chystat jídlo. Předtím šnorchlujeme a víc a víc poznáváme, co znamená žahnutí od medúzy. Na pláži je však spousta lidí, tak zavrhujeme neutralizovat jed vlastní močí, jak si Ivča oblíbila. Proč už jsme si nekoupili ten citron a ocet? Medúzy se vyskytují lokálně, někde jsou a někde není po nich ani památka.

Oběd je dokonalý, kam se hrabou naše dřívější výlety v Asii, zde dostane každý talíř a na prostřeném stole nabírá, co mu hrdlo ráčí – grilované ryby, krabi, maso, zeleninu, ovoce a spoustu dalších lokálních dobrot. Po chvíli všichni vypadají tak přejedeně, že se do nesnědených krabů a dalších dobrot pouští naše posádka. Máme radost, že na ně zbylo, protože tak milá posádka si to zaslouží.

Pokračujeme na Matinloc Shrine, kde se necachtáme v moři, ale kromě krásných skalních vyhlídek procházíme křesťanskou svatyni z 19. století a novodobější ruinu Misijní stanice. Průvodce už po Chilance nepokukuje, ale už jí téměř nosí na rameni. Holce se to líbí, ale i tak mu dává najevo, že tady mu pšenka nekvete.

Další zastávka Hidden Beach je jako stvořená pro relax. Krom toho, že jsme zde našli Nema v sasance, tak zde ležíme v mělké laguně a pohledem na krasové skály relaxujeme. Lze sem dojet i na kajaku, ale bangky se sem nedostanou. Přestože nás obklopuje pár lidí, tak v nás hlodá myšlenka, mít to tady tak pro sebe…

Naší poslední zastávkou je Helicopter Island, který je na šnorchlování vcelku zajímavý, ale opět nám to zde komplikují medúzy. Nevadí, jdeme se vyvalit na pláž, kde je možné díky podnikavým Filipíncům na lodích koupit chlazené nápoje. Jdu na loď a beru sto pesos. Za 70 kupuji pivo (ostrovní přirážka) a zjišťuji, co si dá Ivča. Prý nic nechce, ale kousek vidím kluky prodávat kokosy. Neměl jsem v plánu mojí drahou polovičku ošidit, ale ptám se kluků, kolik stojí kokos. Prý 50, ale já mám jen 30. Než doběhnu na loď pro další peníze, tak to zkusím. Máte i nějakej kokos za 30? Byli to fajn kluci a tohle je pobavilo. Kokos za 30 našli a Ivče ho krásně připravili, i když mě nejdřív dávali mačetu, ať si ho za tu cenu nasekám sám J

Do El Nida dorážíme před pátou. Cestou na hotýlek, chceme koupit další výlet „tour A“. Holčina však má obchod zavřený, tak pokračujeme na pokoj, kde po sprše střádáme naše další plány.

V sedm vyrážíme zpět do El Nida, ve kterém už nejsme tak vyjukaní z rušné atmosféry, kde jezdí spousta tricyklů, kde se každý místní Filipínec snaží obchodovat a křičí na nás „Hello sir and mom“ (ano, Ivče tady neříkají madam jako v jiných Asijských státech, ale oslovují jí „mámo“). Po nějaké době zjišťujeme, že holčina má obchod stále zavřený a tak se jí rozhodneme zavolat. Telefon vezme její manžel, ale moc se neslyšíme, protože jsou na cestě do Puerta. My však potřebujeme zařídit výlet a jízdenky do Port Barton, kam míříme pozítří. Jdeme si odskočit do hotelu, kde se vcelku náhodně dostáváme od konverzace ohledně výletu a přesunu do Port Barton s recepčním. Chlapík ví, že děláme kšefty s holčinou a nabízí nám výraznou slevu. Konkurenční boj vygradoval v to, že jsme poslali SMS holčině, že recepční nám nabízí fajn ceny, ale my stále počítáme s obchodem s ní, ovšem pokud sleví. Dostáváme se na skvělé slevy, se kterými jsme nepočítali a které nám zajišťují minimálně večeři grátis. Jdeme se nadlábnout.

Stejná restaurace jako včera nám servíruje jako předkrm olihně, Ivče tuňáka a mě seafood v kokosovém mléce. V restauraci nám dělá společnost náš průvodce z lodi. Fajn se s nim povídá, ale po chvíli zjišťujeme, že zde už přes hodinu čeká na svou Chilanku, která mu nejspíš naznačila, že sem možná večer přijde. Průvodce je zamilovanej až po uši a div nám nepláče do klína, že mu jeho vyvolená nedorazila. Náturu západních turistů však vnímáme jinak než on a víme, že Chilanka někde vesele popíjí, zatímco on je úplně zhrzenej.

Po večeři relaxujeme na terásce, kde nás občas štípne komár. Uvědomujeme si, že se zde máme krásně a nic moc nám nechybí. Pereme se však s deníčkem, se kterým máme skluz a snažíme se ho následně vyvěsit na net, aby pár našich nejbližších ze zmrzlého Česka vědělo, že jsme nejen živí a zdraví a že si zde krásně užíváme, ale i že ta Asie vlastně není vůbec taková divočina, jak se na první pohled může zdát.

Ivča na přeplněné Secret Beach

Není to tu vůbec špatné

Konečně sami

Je půl páté ráno a my ztěžka otevíráme oči. Ještě nějakou hodinku spánku bychom uvítali. Dobalujeme krosny, čistíme zuby a koukáme ze dveří, zda pro nás už náhodou nepřijeli. Dnes jsme v klidu, recepční Ray je solidní chlápek, a tak věříme, že nebudeme prožívat stresy, jestli přijedou či ne (a to už je 15 minut po domluveném čase). Na recepci s námi čeká filipínská rodina. Ray si přivstal s námi a stará se o nás a dělí se s námi o další zajímavé a podnětné informace o cestování po ostrově.

Mezitím přijíždí mladík v minivanu a všechny nás souká do auta. My máme supr místa za řidičem s větším prostorem pro nohy, a tak si Tom nemusí připadat jak sardinka v aspiku. Normálně vyjíždí minivany z autobusáku (od hotelu cca 7 km), ale to my díky Rayovi řešit nemuseli J Na busáku ale stejně zastavujem, je potřeba nás zkásnout. Ještě nám na střechu přihodí pár krabic a vyrážíme.

Cesta ubíhá příjemně, až tak, že se moje oči nedokáží na tu krásu koukat a pomalu se zavírají a já se uvelebuji Tomíkovi na klíně a to do té doby, než zastavíme v kantýně na jídlo. V bufíku si Tomík diktuje, co si dá, to já jsem ještě hajsafka a tak skončím na banánech. Filipínská rodinka má svoji připravenou svačinku, se kterou se s námi podělí. Ochutnáváme rýži vařenou v kokosovém mlíce a zabalenou do banánového listu. A k tomu nám chtějí navrch přihodit i jejich specialitku, embriové vajíčko. I když je ráno a naše žaludky ještě nejsou na všechno nastavené, nemění nic na tom, že todle fakt ne.

Máme za sebou dvě a půl hoďky a ještě nás čekají tři. Řidič je kliďas a tak mi nedělá problém opět na chvíli zavřít oči a nejsem v tom sama. Jsme příjemně překvapeni, že na Filipínce, na které narazíme, umí anglicky. A tak se s nimi na chvilku zakecáme a zjišťujeme, že dáma s malou dcerkou přijela za rodiči a společně vyrazily na Palawan na dovču. Sama však žije ve Skotsku a má za muže Poláka.

Před půl dvanáctou jsme v El Nidu a cupkáme si to do hotýlku. Rezervovali jsme si ho předem, protože přijet sem na blind by se nevyplatilo. Během pár minut už stojíme na recepci, přebíráme klíček od pokoje (supr, nemusíme čekat do dvou). Recepční usilovně stojí o to vzít mi batůžek. Není nutné. Nakonec jsem ráda, že ho vzal na svá bedra on. Název hotelu je dobrou indicií. Viewdeck Cottage. Jak bychom mohli mít výhled, když bychom nestoupali.

Vybalujeme věci a vyrážíme do městečka, které je co by kamenem dohodil. Je to hlavně o jedné rušné ulici a k ní přidruženým postranních uličkách. Hledáme skútr, abychom mohli zajet na Nacpan beach, cca 25 km odtud. V půl druhé odpoledne to vypadá jako neřešitelný úkol, protože nikde nemají volný skútr (pouze motorku). Co budem dělat?

Koukáme, kde stojí nějaký skútr, abychom mohli případně majitele odčápnout a za peníze si na pár hodin půjčit jeho stroj. Narážíme na malou kancelář, kde sedí mladá holčina a má tam zaparkovaný stroj, co hledáme. Tom smlouvá, až usmlouvá J Já se ptám na helmy. Pouze jedna paní. My potřebujem dvě, slečna je tak ochotná, že jí pro nás nakonec vykouzlí.

Nasedáme a těšíme se na naší první koupačku. Cesta je dlouho asfaltová, posledních cca 5 km je prašná cesta. Měli jsme načteno, kudy tudy. Přece jenom tady nemají všude ukazatele. I jsme věděli, že cesta se změní na prašnou, i to že je to docela dobrodružství. Nakonec však cesta byla na pohodu a já jsem ani do Tomíka nedloubala se svýma bojácnýma průpovídkama.

Pláž byla dlouhá, čistá a písečná. Kumulace turistů u občerstvení byla značná. Stačilo popojít dvě stě metrů a měli jsme plácek pro sebe. Hupsnem do moře a lebedíme si. Najednou se začnu ošívat, moje první setkání s medúzou. Jau toto svědí. Tomovi září očka a já čekám co řekne. No není nazbyt, ocet nemáme tak dáme na Rayovu ranní radu. Nebýt toho, že mě svědila celá noha, vyprdla bych se na to. Hledám nějaký soukromí a jdu na to… Ještě, že jsem se před cestou hodně napila J

Fotíme, a při zpáteční cestě ke skútru jdem na malou vyhlídku. Kupujeme kokos, relaxujeme a tak po hodince strávené tady vyrážíme zpět. Chvíli si zkouším řízení. Ještě než vrátíme skútr, zajíždíme k Merimegmeg pláži na západ slunce. Romantika jak blázen. Šumění moře, červená záře v dáli a daleko od ruchu tricyklů.

Ve smluvený čas vracíme stroj a hned se slečnou uzavíráme dohodu na zítřejší výlet. Doporučí nám i restauračku kousek od hotýlku, kam se nakonec vydáme. Ceny v rušné části mestečka jsou pro naši peněženku zbytečně vysoké.

Bulala plaza, místní restauračka, předčila naše očekávání. Milá obsluha, velka nabídka (tak z půlky víme co servírují), čisté stoly. Jdem sem. Jídlo bylo perfektní a tak jsme rozhodnuti je i zítra poctít svou návštěvou J.

S plnými břichy ufukujeme při stoupání ke své chatičce, kde únavou padnem a spíme do rána.

Transfer do El Nida

Vyhled z hotýlku

Nacpan Beach

Ivča v noci spala nějak neklidně. Když si šla podruhé odskočit (v jednu v noci), myslel jsem, že už máme ranní budíček a začal jsem se pakovat z postele. Naše těla nějak ten náš „spánek nespánek“ nechápají. Lehce po páté ráno jsme již nachystaní, chvíli poté se z hotelu odhlašujeme a míříme si to na autobusové nádraží KL Sentral.

Kupujeme tiket na terminál Klia 2 a zanedlouho mi už Ivča chrní na rameni. Někdo musí držet hlídku, což netrvá tak dlouho a za hoďku jsme na terminálu. Co to je za terminál? To za dva roky přestavili celé letiště? V moderní budově se pohybujeme v pohodě, ale je tak obrovská, že nám trvá dojít k odbavení asi 10 minut. Je vůbec možné, že v šest ráno je tu hlava na hlavě? AirAsia nejspíš odbavuje hlavně ranní lety, kterých je několik desítek.

Pečlivě vybíráme rozumně dlouhou frontu, ve které čekáme pouhých pět minut, až jsme skoro na řadě. Před námi přešlapuje pouze nějaká paní. Když se dostává na řadu, tak zpoza rohu vyběhnou místní Hujerovic  holky a paní strkají k odbavení jeden kufr za druhým. Kufrů bylo asi deset, takže jsme se deset minut nestačili divit.

Zbyl nám nějaký čas, a protože nám kručí v břiše, vyrážíme na obhlídku. Terminál je v západním stylu, takže následuje snídaně v Mekáči. Máme ještě hodinu do odletu, ale raději míříme ke gatům. Jaké překvapení, že na výstupní kontrole je děsná fronta. Říkáme si pohoda pohoda, ale když se fronta nehýbe, začínáme být trochu nervózní, pak i trochu víc nervózní.

Let jsme stihli nakonec v pohodě a zanedlouho nám stevardky servírují předobjednané jídlo. Let byl pohodový, až mi ho celý Ivča prochrněla na rameni. Říkám si, aby mi tu ty tři týdny neprospala. Během letu chytám moudra v průvodci a čas od času pozoruji obrovského černocha, který je otravnější než asijský komár. Neustále courá po letadle, snaží se navazovat kontakt, jakoby znal půl letadla. Letušky mají ale trpělivost, přestože by ho nejraději vyhodili ven.

Po výstupu složitě vyplňujeme imigrační formuláře a kontrola nás pouští dále. Bereme krosnu a dostáváme se k exitu z terminálu. Na přestup máme tři hodiny, takže hlavně žádný stres. Máme dva důležité úkoly, vyměnit si eura a zařídit místní SIMku pro volání a internet. Procházíme se po směnárnách, abychom porovnali kurz. Líbí se nám 50,9 pesos za euro. Chodíme dál, až se dostaneme do odbavovací zóny, kde nám paní celkem náhodně kontroluje letenku. Říká, že sem mi nemůžeme, protože odlétáme z jiného terminálu. Aha, my odlétáme z jiného terminálu a jak je daleko? Tak půl hodiny jízdy shuttle busem, odpovídá paní.

Po nedávných zkušenostech z New Yorku, kdy nás shuttle převážel na jiný terminál a kde nás téměř dovezl na Manhatan, zavládá stres. Stres pokračuje, když na místě, kde jezdí shuttle žádný shuttle není stále ne a ne přijet. Do jiného terminálu však přijíždíme tak, že máme hodinu do odletu. Co je však horší, jetu jen jedna směnárna a ještě s kurzem 49,3 pesos. Sakra, to jsme prokaučovali. Vybírám tedy z bankomatu, ale limit je 10 tisíc pesos a ještě s poplatkem 200 za výběr. Obě varianty jsou tedy nevýhodné, tak alespoň měníme část našich eur a u toho skřípeme zubama.

Půl hodiny před odletem v terminálu hlásí „boarding to Pueto Princessa“. Super, letíme na čas, říkáme si. Střízlivíme, když vidíme, že se jedná o zpožděný let, pravidelného odletu před hodinou a půl. My máme zpoždění však jen půl hoďky. Mezitím kupujeme SIMku operátora SMART, což bylo, doufejme smart.

U tohoto letu jsme nerezervovali sedadla, tak dostáváme sedadla přes uličku. U Ivči sedí mladí cestovatelé a u mě starší sympatický Angličan s Opicí. Tahle Filipínka toho má už hodně za sebou. Přestože během letu se mi s Anglánem dobře povídá a sdílíme podobné informace, tak stále nechápu, že si sebou veze takovou opici. Kdyby ta paní byla alespoň milá, ale ona byla taková, že i Ivča ji nazvala superošklivou opicí. Co ale víme, třeba ta opice umí věci, o kterých se žádnému chlapovi ani nezdá. Ještěže náš deníček je jen pro nás a naše nejbližší, jinak by mi asi pán přijel rozbít hubu.

Na letišti bereme vcelku rychle krosnu a jdeme hledat ubytování. Není to tu však ta Asie, co známe. Evidentně všichni mají rezervované ubytování. Máme vytipované tři ubytování. První nám nabízí nocleh moc draho. Druhý nenacházíme a třetí je ten, kde jsme už neměli moc na vybranou. Majitel Ray byl však fantastický člověk, a přestože jsme si byli po prohlídce pokoje nejistí, tak tenhle pán nešel odmítnout. Chybu jsme neudělali, protože Ray nám předal hromadu informací a zařídil i zítřejší odvoz do EL Nida se slevou. Než Ray připravil pokoj, šli jsme si dát do stánku na ulici pivo a limonádu. Manželský pár, který vedl stánek, byl patřičně pyšný, že se u něho posadili dva běloši a že nás může obsloužit jejich tak osmiletá dcerka, která uměla anglicky mnohem lépe než my.

Potom, co jsme se ubytovali, vzali jsme si tricykla do od Raye doporučené restaurace. Bylo překvapivě plno a my čekali na místo. Dali jsme si tuňáka a makrelu. Nebylo to špatné, ale snad nás čekají lépe připravené rybičky. Po večeři ještě nacházíme bankomat, který vydává 20 tisíc pesos s poplatkem 200. Tricykl nás odváží do hotelu a my po doušku slivovice, sprše, cca v půl dvanácté uleháme.

Zase ráno? Čas se posunout o kus dál?

Dneska je to hlavně o lítání a o jídle?

Ano o jídle! Teď už o Filipínském jídle.

Let z Istanbulu do Kuala probíhal hladce. Po všech stránkách bylo o nás dobře postaráno J. Na rozjezd jsme dostali snack a asi za hodku potom velká večeře o několika chodech. S plnými žaludky jsme vytáhli deku, s přibalené hygienické taštičky klapky na oči a už jen stačilo najít tu správnou pozici ke spánku. Asi na třetí pokus proplétání jsme s Tomem nalezli tu optimální.

Já trhnaným spánkem, Tom tím zasloužilým jsme se prospali ke snídani, která následovala po třech hodinách. Spíš než sledováním času se mé tělo řídilo světlem za oknem. A to říkalo vstávat. Divné, jak to tělo bylo zblblé.

S letištem v Kuala Lumpur již máme zkušenosti, a tak jsme ani dopředu nestudovali kam jít, co zařídit. Po vystoupení z letadla však následoval příjemný šok. Kde to jsme, tady to neznáme, nějaký moderní ne?

Vláčkem jsme se svezli k zavazadlu, které na nás asi po padesáti otočkách pásu vykouklo. Stačilo přejít pasovkou a vydat se na bus do centra. Všechno jsme zvládli a tak za hodku už stojíme na KL Sentral a jdeme do zamluveného hotelu sítě Myhotel@ KL Sentral. V jednom bloku mají hned tři baráky. Na druhý pokus nalézáme ten správný a já už se těším, jak ze sebe shodím to teplé oblečení. Tom nehledě na černé dlouhé kalhoty a venkovní teplotu blížící se čtyřicítce rozdává úsměvy, jak krásné je tu počasí. To já mám jazyk až na patě.

Unavení z letu si dáváme nejdříve hodku spánku, protáhnem to skoro na tři. Máme hlad, pod barákem máme hned dobře vypadající jídelnu. Je naše. Jídlo zapijem domácí slivovičkou a jdem zkontrolovat, jak se za dva roky město změnilo.

S KL Monorail jedem do zastávky Bukit Bintang. Zacházíme do nákupáku, co kdybychom narazili na dobrou nabídku gopro kamery. Ani za mák, leda tak, že bychom chtěli obměnit šatník, to bychom uspěli.

Pomalou chůzí zapadáme do čínské uličky, kde na nás dýchne ta známá atmosféra tržiště. Na každém pátém kroku na nás volají a nabízí vše možné, nejvíce na jídlo. Mezi kokosama objevujeme potřebnou redukci do zásuvky, bereme a k tomu přibalujeme ještě powerbanku. To jsme zvědaví, kolik nám toho nabije. Bez mapy po paměti Tom naviguje k Petronas Towers. Před půl devátou jsme na místě a tak krásně stíháme barevnou fontánu synchronizovanou na hudbu.

Chvíli relaxujeme a pak už se vracíme na hotel. Přes nadzemní tunel vede odbočka do nákupáku, neodoláme. Zpáteční cesta se tak protáhne o dalších dvacet minut. Nasedáme do nadzemky a už stačí vystoupit jen na konečné (cca 7 min). Odtud co by kamenem dohodil, máme náš hotýlek. Dáme spršku, nařizujeme budík na 4.40 a uleháme.

Odpočatí se jdeme posilnit

Tohle jsme už někdy viděli

A rádi jsme se sem vrátili

Cesta do Asie je pro nás vždy něčím, co s cestováním po západních zemích nemá moc společného. Od toho se odráželo i naše včerejší balení. Na západ si obecně balíme to nejlepší oblečení, které máme. S východem je to naopak, čímž bylo naše balení náročnější a my ještě před půlnocí hledali po bytě věci, které jsme buď už dávno vyhodili, nebo odvezli na chalupu. No dobře, já se vydám na cestu pouze v jedněch sandálích, na kterých jsou vidět stopy nejen Asie. Ty druhé, náhradní, mám na chalupě. Ivča je na tom lépe a ta poveze jedny sandále v krosně a poletí v lehkých teniskách. Však její oba páry zaberou, jako moje jedny.
Společnost nám večer dělali Ivy rodiče, kteří by nám rádi balit pomohli, ale myslím, že když viděli ten chaos, tak raději ucucávali gin a slivovičku. Věrka ucucávala tak solidně, až si říkáme, kdypak jsme jí naposledy viděli v takhle pěkné náladě. Zhruba v jednu hodinu v noci bylo vše dobaleno. Zlepšili jsme se, krosna vypadá poloprázdně. Ivča byla však motivovaná tím, že čím méně věcí poveze, tím si jich může v Asii víc koupit 
Ráno se budíme sami zhruba v šest a v půl se hrabeme z postele. Snídaně, sprcha, zuby, prostě klasické ráno. Vlastně ne tak klasické, dneska přece jedeme do Asie, kde budou naším hlavním cílem Filipíny.
Věrka s Mirkem jsou zlatí, hodili nás na letiště, tudíž nemusíme složitě řešit teplé oblečení (venku je -2 stupně), které zkrátka necháváme v Praze. Cestou na letiště se stavujeme u mě v práci pro starý baťůžek, protože na základě dvou našich předchozích cest po Asii víme, jak se rychle z pěkného báglu stává bágl nejprve ošklivý a pak i smradlavý.
Na letišti se rychle odbavujeme, protože díky předchozímu online check-inu má paní za přepážkou s námi rychlou práci. Následuje povinné focení u velké mapy na zemi, kde naše ukazováčky míří tentokrát k Filipínám. Věrku s Mirkem zveme na kafe, což je takové malé zadostiučinění oproti tomu, co pro nás dělají. V devět jim už máváme a s Ivčou míříme ke gatům. Kupujeme pár časopisů a následné čekání v gatu si krátíme telefonováním. Ivča babičce a já ségře.
V letadle si vlastně asi jako vždy oba pomalu uvědomujeme, že náš výlet vlastně začíná. Zasněžená krajina je krásná a letadlo pro nás nezvykle vzlétá ranvejí směrem na východ. Paráda, vidíme okolí našeho bydliště, pak se lehounce stočíme k jihu a já pozoruji pro mě známou oblast. Ivčo, koukej, chalupa! Pane pilote, nemůžete udělat mezipřistání, já bych si jenom vyzvednul náhradní sandále! I chalupu vidíme a oba soudíme, že stále stojí, fajn, stejně jsme tam chtěli v zimě zajet a podívat se, zda je vše v pořádku.
Čekáme, jak se vytáhnou Turkish Airlines, kteří stále drží post nejlepší aerolinky Evropy. Nejdříve sladká kostka tureckého medu a pak skvělý oběd, takže nás zatím nezklamaly. Ivča mi na chvilku usíná na klíně a já jen co dopiju poobědové kafčo, tak pilot už hlásí přistání. Istanbul máme z okénka jako na dlani a i sluníčko nás vítá.
Při objednání letenky jsme měli dvě možnosti, buď letět z Prahy večerním letem a přiletět do Kuala Lumpur v neděli večer, ale s tou výhodou, že přestup v Istanbulu je jen na dvě hoďky. My zvolili ranní let, protože přistaneme v Lumpuru před obědem, avšak za cenu pětihodinového čekání na přestupu. Nevadí, procházíme se po letišti, píšeme deníček, čteme a těšíme se.